FC Tempo Praha
U14: Hodnocení sezony
21.7.2021 20:53
redakce
Je nejvyšší čas do sebe dostat víc agresivity a soubojů, bez toho se kluci za rok do ligového kádru U17 neprobojují, doporučuje trenér Petr Havlíček.
Letošní sezóna byla druhá v řadě, která byla ovlivněna pandemií koronaviru, jaké byly cíle před jejím začátkem a na čem měli hráči ve vaší kategorii nejvíc pracovat, pokud by se hrálo normálně?
Hlavní změnou v kategorii U14 je přechod na velké hřiště, což s sebou nese další nároky na kluky a možná i změny v tom, kdo z kádru se kvůli své typologii prosazuje. Kromě taktických aspektů velkého hřiště a součinnosti se pochopitelně dál pracuje na individuálních dovednostech, možná už lehce podle toho, na jakém postu kdo hraje.
Jaké z cílů se v okleštěné sezóně podařilo naplnit a jaké ne?
Na velkém hřišti jsme měli lehčí náskok z loňského května a června, kdy jsme opravdu hodně hráli, takže na začátku sezóny mi přišlo, že se s 10+1 sžíváme dobře. Možná teď po dlouhé pauze to nevypadalo tak dobře, ale musíme si uvědomit, že kluci s velkým hřištěm pořád teprve začínají. Ohledně individuálních dovedností naopak bylo prostoru až moc, při tréninku ve skupinkách se šlo věnovat technickým detailům a myslím, že třeba v prvním doteku ze vzduchu, který jsme dříve hodně řešili, jsme se celkově zlepšili.
Jaké jsou cíle týmu do příští sezóny, kromě toho ji kompletně odehrát a odtrénovat?
Těch cílů je víc, samozřejmě pokračovat ve zlepšování každého hráče a s tím i herního projevu a týmového výkonu. Musíme pořád dohánět herní manko, kluci si taky musí uvědomit, že mají poslední sezónu před dorostem a že je nejvyšší čas do sebe dostat víc agresivity a soubojů, bez toho se za rok do ligového kádru U17 neprobojují. Cílem je určitě být v tabulce na čelních příčkách a úkol pro nás trenéry je doplnit kádr.
U10 - miniturnaj Bohemians a Žižkov
Část fotbalové sezóny nebylo vůbec možné v jakékoliv formě trénovat, jak jste s týmem na dálku pracovali? Podařilo se do individuálního tréninku zapojit všechny hráče, jakou měli chuť trénovat sami?
Zvolili jsme trošku jinou cestu než v minulé sezóně a klukům dali všechny informace, plány, natočené cviky a vysvětlovali jim, jak se udržet, nebo dokonce i zlepšit individuálně, ale co se týče kontroly, nebyla v podstatě žádná. Takže to bylo na klucích, kdo je poctivý a odtrénuje si, a kdo se domácímu trénování vyhýbá. Každý svého štěstí strůjce. Plány měli kluci jak fotbalové, tak silové a běžecké. V březnu při posledním lockdownu jsme rozjeli posilovací zoomy, souběžně s nimi byly i taktické. Účast tak nějak průběžně klesala, což jsem na jednu stranu chápal, protože zoomů a času před obrazovkou bylo opravdu dost, a motivace, když se nehrálo, taky klesala. Ale zase platí, že kdo na sobě i tak makal, na hřišti se mu to teď vrací.
Velkou část sezóny jsme na hřišti trénovali ve dvojicích, trojicích nebo šesticích. Je něco, co si z toho vezmete i do běžného tréninku, nějaké cvičení nebo detail?
Opravdu viditelný progres byl v dovednostech, kterým jsme se věnovali. Tím, že hráči měli celou dobu míč převážně pro sebe nebo do dvojice, měli opravdu dost doteků a za týden nebo dva šlo vidět jasné zlepšení. Organizačně je proto možná dobré dělat drily dovedností i za normální situace ne proudově, ale právě třeba ve dvojicích. Samozřejmě ale platí, že hru nic nenahradí a že je potřeba, pokud to jde, co nejvíc hrát.
Bude hráčům dlouhodobě chybět zápasová praxe z posledních dvou sezón, nebo se ji podle vás podaří rychle dohnat?
Nepoznáme, jak by to vypadalo, kdyby žádný koronavirus nebyl, takže těžko říct. Samozřejmě herní praxe chybět musí, ale zase jakmile šlo trénovat po celých týmech, hráli jsme jen fotbal a i zápasů bylo víc než normálně, možná i kvalitnějších. Takže se s tím nějak vypořádáváme a na úrovni starších žáků v klubech jako Tempo je to prostě pro všechny stejné. Spíš je mi líto hráčů v dorostech v největších klubech, kteří na sobě celé dětství makali, a na rozdíl od stejně starých hráčů třeba v Německu, Švýcarsku nebo Nizozemsku nemohli v klíčovém období makat dál, protože naše vláda a další zodpovědní lidé oproti těmto zemím nepochopili rozdíl mezi scházením se někde uvnitř a sportováním mládeže pod organizovaným vedením.
Jak jste osobně využil více volného času během pandemických omezení? Cítíte teď u sebe i u kluků větší chuť do fotbalu?
Loni na jaře to byla příjemná změna, taková možnost se zastavit, vrhnout se na věci, na které nezbýval čas, a celkově zvolnit. Podzimní a jarní omezení už ale byla vyloženě otravná, člověk chtěl najet zpátky na běžný režim. Já se během omezení věnoval studiu a práci jako za normální situace, ale zbylo více volného času na vlastní sportování a třeba na knihy nebo filmy. Chuť do fotbalu byla na začátku obrovská, první trénink jsem měl vždycky rozplánovaný do detailu a metičky byly na hřišti možná už noc předem… ale za měsíc dva už to najede do klasického režimu, jen občas klukům připomínáme, když se jim do něčeho nechce, ať si vzpomenou na dobu, kdy hrát vůbec nešlo.
Od letošního roku v našem klubu nově působí specializovaní kondiční trenéři. Jak důležitý je podle vás kondiční trénink obecně a která jeho část je klíčová pro vaši kategorii?
Čím starší kategorie, tím důležitější je kondiční trénink, a to v nejvyšší možné kvalitě a s co největší individualizací. Takže větší zaměření na kondici na Tempu kvituji, pokud chceme vychovávat hráče pro největší kluby, musí být připraveni na zvýšenou zátěž a větší rychlost, sílu a dynamiku ve vyšší soutěži. V kategorii starších žáků přichází senzitivní období síly, takže jednou týdně jsme zařadili silový blok, kde mají kluci uzpůsobené cviky individuálně podle toho, co přesně potřebují a na co jsou stavěni. Jinak je stále důležitá i rychlost, to je vlastně alfa a omega fotbalu, a s přechodem na velké hřiště se zase ukazuje, že kdo nemá aspoň lehce nadprůměrnou běžeckou rychlost, v zápasech proti top týmům nestačí.
V čem vidíte největší rezervy tempáckých týmů, ať už obecně, nebo přímo toho vašeho, v porovnání s největšími českými kluby, s nimiž se na hřišti potkáváte?
Pokud bych měl porovnat konkrétně náš ročník, tak největší rozdíl vidím v dynamice a rychlosti, jak běžecké, tak s míčem. Hodně našich kluků dokáže s míčem velké věci, pokud jsou v klidu, pokud ho mají na noze. Máme spoustu hráčů, kteří při střelbě neřeší jestli levá nebo pravá a dají perfektní balón vzduchem na 30 metrů. Ale když pak nastoupíme proti Liberci nebo Dukle, nesrovnají se s rychlostí a dynamikou zápasu a je tam nějaký limit, který se posouvá jen hodně pomalu. Makáme na tom, ale taky je třeba se smířit s tím, že někteří se prostě do té rychlosti nedostanou a že musíme co nejvíc pečovat o ty, kteří se s tím dokážou vyrovnat, i když tam jsou třeba jiné rezervy.
Myslíte si, že pandemie změnila vnímání sportování dětí a sportování obecně ve společnosti? Jakým způsobem?
Asi těžko zatím můžeme hodnotit, jestli se změnila obecně, celkově to vnímání vidím spíš negativně. Myslím, že vnímání sportu se změnilo o to víc u rodičů, kteří k němu své děti vedou. Ještě víc si vážili naší práce třeba v době, kdy ostatní na trénování rezignovali, a taky viděli, jak jsou děti nešťastné bez pohybu a bez sociálních kontaktů. Obecně naopak pandemie ukázala, že společnost bere sport jako jeden z mnoha druhů zábavy, mnohdy spojený s tím negativním, o čem se v médiích píše (korupce, bafuňáři, průšvihy ligových hráčů). Je strašně smutné, že šéfové sportovních organizací nedokázali víc jak půl roku pohnout s pandemickými omezeními pro sport a že to pomohl změnit až "nějaký" Tonda Plachý z Tempa, respektive z FAČR - myšleno v nadsázce a s velkým díky Tondovi. Když vezmu ostatní země, většinou pro sportování dětí platila odlišná pravidla než pro veřejnost, protože si uvědomovali, že hýbající se děti jsou prevence mnoha pozdějších problémů. No a ještě musím zmínit, že je naprosté morální dno, pokud někdo, a že jich bylo, zvedl telefon a zavolal policii na sportující děti.
Pokud chcete ještě něco čtenářům sdělit, zde máte prostor...
Chtěl bych všem popřát hezké léto a poděkovat všem lidem, kteří tvoří Tempo, protože právě lidé jsou to, co máme na Tempu nejradši. Včetně kluků, které trénujeme, i jim moc díky. Po 4,5 společných letech končí u mě v realizačním týmu Láďa Funk, který se přesouvá do pozice kondičního trenéra, takže s kluky bude jednou týdně dál v kontaktu. Mám obrovskou radost, když vidím, jak se Láďa za tu dobu na Tempu posunul, že od spíše tichého trenéra se dostal do pozice, kdy je schopen odvést fantastický kondiční trénink pro muže. Našel si něco, co ho baví a naplňuje, dokáže odpovědět na spoustu otázek a rozvíjí každým dnem sebe i ostatní, a o tom to hlavně je. Je to až neuvěřitelný progres a moc Láďovi děkuju. Poděkovat musím i Jáchovi Trajhanovi, se kterým se podle mého skvěle doplňujeme, má klukům co předat a jen věřím, že spolupráce potrvá co nejdéle. A díky za spolupráci i naší skvělé vedoucí Ále Váňové, která vyřeší spoustu věcí a my se tak můžeme soustředit hlavně na trénování, to je strašně důležité.
Hlavní změnou v kategorii U14 je přechod na velké hřiště, což s sebou nese další nároky na kluky a možná i změny v tom, kdo z kádru se kvůli své typologii prosazuje. Kromě taktických aspektů velkého hřiště a součinnosti se pochopitelně dál pracuje na individuálních dovednostech, možná už lehce podle toho, na jakém postu kdo hraje.
Jaké z cílů se v okleštěné sezóně podařilo naplnit a jaké ne?
Na velkém hřišti jsme měli lehčí náskok z loňského května a června, kdy jsme opravdu hodně hráli, takže na začátku sezóny mi přišlo, že se s 10+1 sžíváme dobře. Možná teď po dlouhé pauze to nevypadalo tak dobře, ale musíme si uvědomit, že kluci s velkým hřištěm pořád teprve začínají. Ohledně individuálních dovedností naopak bylo prostoru až moc, při tréninku ve skupinkách se šlo věnovat technickým detailům a myslím, že třeba v prvním doteku ze vzduchu, který jsme dříve hodně řešili, jsme se celkově zlepšili.
Jaké jsou cíle týmu do příští sezóny, kromě toho ji kompletně odehrát a odtrénovat?
Těch cílů je víc, samozřejmě pokračovat ve zlepšování každého hráče a s tím i herního projevu a týmového výkonu. Musíme pořád dohánět herní manko, kluci si taky musí uvědomit, že mají poslední sezónu před dorostem a že je nejvyšší čas do sebe dostat víc agresivity a soubojů, bez toho se za rok do ligového kádru U17 neprobojují. Cílem je určitě být v tabulce na čelních příčkách a úkol pro nás trenéry je doplnit kádr.
U10 - miniturnaj Bohemians a Žižkov
Zvolili jsme trošku jinou cestu než v minulé sezóně a klukům dali všechny informace, plány, natočené cviky a vysvětlovali jim, jak se udržet, nebo dokonce i zlepšit individuálně, ale co se týče kontroly, nebyla v podstatě žádná. Takže to bylo na klucích, kdo je poctivý a odtrénuje si, a kdo se domácímu trénování vyhýbá. Každý svého štěstí strůjce. Plány měli kluci jak fotbalové, tak silové a běžecké. V březnu při posledním lockdownu jsme rozjeli posilovací zoomy, souběžně s nimi byly i taktické. Účast tak nějak průběžně klesala, což jsem na jednu stranu chápal, protože zoomů a času před obrazovkou bylo opravdu dost, a motivace, když se nehrálo, taky klesala. Ale zase platí, že kdo na sobě i tak makal, na hřišti se mu to teď vrací.
Velkou část sezóny jsme na hřišti trénovali ve dvojicích, trojicích nebo šesticích. Je něco, co si z toho vezmete i do běžného tréninku, nějaké cvičení nebo detail?
Opravdu viditelný progres byl v dovednostech, kterým jsme se věnovali. Tím, že hráči měli celou dobu míč převážně pro sebe nebo do dvojice, měli opravdu dost doteků a za týden nebo dva šlo vidět jasné zlepšení. Organizačně je proto možná dobré dělat drily dovedností i za normální situace ne proudově, ale právě třeba ve dvojicích. Samozřejmě ale platí, že hru nic nenahradí a že je potřeba, pokud to jde, co nejvíc hrát.
Bude hráčům dlouhodobě chybět zápasová praxe z posledních dvou sezón, nebo se ji podle vás podaří rychle dohnat?
Nepoznáme, jak by to vypadalo, kdyby žádný koronavirus nebyl, takže těžko říct. Samozřejmě herní praxe chybět musí, ale zase jakmile šlo trénovat po celých týmech, hráli jsme jen fotbal a i zápasů bylo víc než normálně, možná i kvalitnějších. Takže se s tím nějak vypořádáváme a na úrovni starších žáků v klubech jako Tempo je to prostě pro všechny stejné. Spíš je mi líto hráčů v dorostech v největších klubech, kteří na sobě celé dětství makali, a na rozdíl od stejně starých hráčů třeba v Německu, Švýcarsku nebo Nizozemsku nemohli v klíčovém období makat dál, protože naše vláda a další zodpovědní lidé oproti těmto zemím nepochopili rozdíl mezi scházením se někde uvnitř a sportováním mládeže pod organizovaným vedením.
Jak jste osobně využil více volného času během pandemických omezení? Cítíte teď u sebe i u kluků větší chuť do fotbalu?
Loni na jaře to byla příjemná změna, taková možnost se zastavit, vrhnout se na věci, na které nezbýval čas, a celkově zvolnit. Podzimní a jarní omezení už ale byla vyloženě otravná, člověk chtěl najet zpátky na běžný režim. Já se během omezení věnoval studiu a práci jako za normální situace, ale zbylo více volného času na vlastní sportování a třeba na knihy nebo filmy. Chuť do fotbalu byla na začátku obrovská, první trénink jsem měl vždycky rozplánovaný do detailu a metičky byly na hřišti možná už noc předem… ale za měsíc dva už to najede do klasického režimu, jen občas klukům připomínáme, když se jim do něčeho nechce, ať si vzpomenou na dobu, kdy hrát vůbec nešlo.
Od letošního roku v našem klubu nově působí specializovaní kondiční trenéři. Jak důležitý je podle vás kondiční trénink obecně a která jeho část je klíčová pro vaši kategorii?
Čím starší kategorie, tím důležitější je kondiční trénink, a to v nejvyšší možné kvalitě a s co největší individualizací. Takže větší zaměření na kondici na Tempu kvituji, pokud chceme vychovávat hráče pro největší kluby, musí být připraveni na zvýšenou zátěž a větší rychlost, sílu a dynamiku ve vyšší soutěži. V kategorii starších žáků přichází senzitivní období síly, takže jednou týdně jsme zařadili silový blok, kde mají kluci uzpůsobené cviky individuálně podle toho, co přesně potřebují a na co jsou stavěni. Jinak je stále důležitá i rychlost, to je vlastně alfa a omega fotbalu, a s přechodem na velké hřiště se zase ukazuje, že kdo nemá aspoň lehce nadprůměrnou běžeckou rychlost, v zápasech proti top týmům nestačí.
V čem vidíte největší rezervy tempáckých týmů, ať už obecně, nebo přímo toho vašeho, v porovnání s největšími českými kluby, s nimiž se na hřišti potkáváte?
Pokud bych měl porovnat konkrétně náš ročník, tak největší rozdíl vidím v dynamice a rychlosti, jak běžecké, tak s míčem. Hodně našich kluků dokáže s míčem velké věci, pokud jsou v klidu, pokud ho mají na noze. Máme spoustu hráčů, kteří při střelbě neřeší jestli levá nebo pravá a dají perfektní balón vzduchem na 30 metrů. Ale když pak nastoupíme proti Liberci nebo Dukle, nesrovnají se s rychlostí a dynamikou zápasu a je tam nějaký limit, který se posouvá jen hodně pomalu. Makáme na tom, ale taky je třeba se smířit s tím, že někteří se prostě do té rychlosti nedostanou a že musíme co nejvíc pečovat o ty, kteří se s tím dokážou vyrovnat, i když tam jsou třeba jiné rezervy.
Myslíte si, že pandemie změnila vnímání sportování dětí a sportování obecně ve společnosti? Jakým způsobem?
Asi těžko zatím můžeme hodnotit, jestli se změnila obecně, celkově to vnímání vidím spíš negativně. Myslím, že vnímání sportu se změnilo o to víc u rodičů, kteří k němu své děti vedou. Ještě víc si vážili naší práce třeba v době, kdy ostatní na trénování rezignovali, a taky viděli, jak jsou děti nešťastné bez pohybu a bez sociálních kontaktů. Obecně naopak pandemie ukázala, že společnost bere sport jako jeden z mnoha druhů zábavy, mnohdy spojený s tím negativním, o čem se v médiích píše (korupce, bafuňáři, průšvihy ligových hráčů). Je strašně smutné, že šéfové sportovních organizací nedokázali víc jak půl roku pohnout s pandemickými omezeními pro sport a že to pomohl změnit až "nějaký" Tonda Plachý z Tempa, respektive z FAČR - myšleno v nadsázce a s velkým díky Tondovi. Když vezmu ostatní země, většinou pro sportování dětí platila odlišná pravidla než pro veřejnost, protože si uvědomovali, že hýbající se děti jsou prevence mnoha pozdějších problémů. No a ještě musím zmínit, že je naprosté morální dno, pokud někdo, a že jich bylo, zvedl telefon a zavolal policii na sportující děti.
Pokud chcete ještě něco čtenářům sdělit, zde máte prostor...
Chtěl bych všem popřát hezké léto a poděkovat všem lidem, kteří tvoří Tempo, protože právě lidé jsou to, co máme na Tempu nejradši. Včetně kluků, které trénujeme, i jim moc díky. Po 4,5 společných letech končí u mě v realizačním týmu Láďa Funk, který se přesouvá do pozice kondičního trenéra, takže s kluky bude jednou týdně dál v kontaktu. Mám obrovskou radost, když vidím, jak se Láďa za tu dobu na Tempu posunul, že od spíše tichého trenéra se dostal do pozice, kdy je schopen odvést fantastický kondiční trénink pro muže. Našel si něco, co ho baví a naplňuje, dokáže odpovědět na spoustu otázek a rozvíjí každým dnem sebe i ostatní, a o tom to hlavně je. Je to až neuvěřitelný progres a moc Láďovi děkuju. Poděkovat musím i Jáchovi Trajhanovi, se kterým se podle mého skvěle doplňujeme, má klukům co předat a jen věřím, že spolupráce potrvá co nejdéle. A díky za spolupráci i naší skvělé vedoucí Ále Váňové, která vyřeší spoustu věcí a my se tak můžeme soustředit hlavně na trénování, to je strašně důležité.