FC Tempo Praha
U13: Hodnocení sezony
4.7.2020 10:18
redakce
Někteří hráči napříč klubem by si měli více vážit podmínek, které na Tempu mají, tvrdí trenér ročníku 2007 Petr Havlíček.
Jaké byly cíle nedokončené sezóny?
Protože jsme tým přebírali jako nový realizační tým, hlavním cílem bylo kluky poznat. Takže jsme chtěli zjistit jejich silné a slabé stránky jak individuální, tak týmové a poznat, jak reagují na různé situace v trénincích a zápasech. Když to vezmu víc konkrétně, už od začátku bylo naším cílem zvýšit intenzitu a pozornost kluků v tréninku, aby dovednosti, které mají velmi slušně naučené, dokázali provádět ve větší rychlosti a se všemi detaily. Postupně jsme zjistili, že se musíme zaměřit i na herní kondici a první dotek, především ze vzduchu. Zároveň jsme se už o všech herních činnostech bavili směrem k velkému hřišti, i když jsme ještě poslední rok hráli 7+1. No a cílem pochopitelně bylo vyhrát každý zápas a naučit kluky, aby tak přemýšleli a proti každému týmu nastoupili s přesvědčením, že můžou vyhrát a můžou hrát dobrý fotbal.
Podařilo se je alespoň částečně naplnit?
Něco víc, něco míň. Když jsme kluky poznávali, tak jsme zjistili, že mají díky velmi kvalitní práci předchozích trenérů většinu návyků a dovedností v sobě, takže byla radost s nimi pracovat. Ve všech činnostech, které jsem zmínil v předchozí otázce, jsme se určitě zlepšili, i když nám samozřejmě chyběly ty dva "koronavirové" měsíce. Na druhou stranu jsme alespoň mohli květen a červen využít už k přípravě na následující sezónu. Takže většinu cílů se podařilo naplnit, snad jen ta vítězná mentalita a schopnost do každého zápasu nastoupit jako odvážní kouzelníci s míčem a draví bojovníci bez míče, tam ještě máme co dohánět.
Jaké jsou cíle týmu do sezóny následující?
Zvyknout si co nejdříve na velké hřiště, zlepšit co nejvíc individuálních dovedností a součinnost na hřišti. Dál budeme pracovat na prvním doteku a herní kondici, kde nám ještě do ideálu dost chybí. Budeme chtít do kluků postupně dostávat organizaci hry, která je už u starších žáků důležitá, jak ukazuje českému fotbalu konfrontace se zahraničím. Ale tak, aby hru opravdu chápali a aby se nevytratila kreativita, hlavně v útočné třetině. A pořád se budeme bavit o nastavení hlavy, aby se vůbec nestávalo, že začne nějaký zápas a my po sobě koukáme, že je soupeř důrazný a že proti nám běhá.
Největší přednost a nejslabší stránka týmu?
Největší předností je určitě počet hráčů, kteří jsou něčím zajímaví, ať už chytrostí, technikou, schopností obejít soupeře nebo pohybově. Hlavně tu dovednost s míčem, když už ho mám na noze, v sobě má hodně kluků. Nejslabší stránkou týmu je zpracování míče ze vzduchu a určitá nezodpovědnost za tým či "netýmovost", která se projevuje hlavně tím, že v těžkých momentech kluci málokdy sáhnou na dno svých sil, aby podrželi jeden druhého a tahali opravdu za jeden provaz.
Nejlepší a nejhorší moment sezóny?
Nejlepšími momenty asi byly podzimní výhry nad Ústím a Slavií, nejhorším pochopitelně dlouhá pauza, kdy jsme nemohli trénovat. Zimní soustředění bylo takovou kombinací, na jednu stranu nás tam kvůli nemocem odjelo fakt málo, na druhou stranu kluci, kteří tam byli, si to užili a dobře odmakali.
Jak jste pracovali se svým týmem během tréninkové pauzy způsobené pandemií? Jaké úkoly jste zadávali a jak jste s hráči komunikovali?
Zadávali jsme různé úkoly formou tréninkového plánu a vše jsme čas od času zpestřili nějakou dovednostní výzvou s míčem nebo bez něj. Taky jsme stihli turnaj ve sprintech na 4x10 metrů se změnou směru. Zaměření bylo jak na fotbalový trénink (vedení míče, přihrávky, střelba), tak na kondiční parametry (sprinty, delší běhy, posilování). Kluci měli cviky i na strečink, který dělali poctivě, protože po návratu byli celkově protaženější, čemuž samozřejmě přispěla i rozmanitější a nižší zátěž během pauzy. Vždy jsme střídali týden, kdy jsme kluky tlačili do tréninku víc a kontrolovali jsme je, a týden, kdy jsme aktivitu nechali víc na klucích. Kromě toho měli kluci za úkol vyzkoušet si různé domácí práce (uvařit, vyměnit žárovku, vyprat) a taky sledovali videa z velkého fotbalu, kde měli nastříhané různé herní činnosti v podání těch nejlepších týmů.
FC Tempo Praha B - SC Xaverov Horní Počernice B 4:3
Už dlouhou dobu se na Tempu konají trenérské schůzky. Hodnotíte je jako přínosné a co byste na nich změnili?
Trenérské schůzky hodnotím jednoznačně velmi pozitivně. Když se ptám trenérů z jiných klubů, tak kromě těch úplně největších nikde nic takového moc neprobíhá, a když už, tak se tam spíš "tlachá" o výsledcích a hráčích. Na Tempu jdeme opravdu do metodiky, sjednocujeme názory na trénink a hru, ale zároveň necháváme trenérům dost prostoru pro vlastní nápady. Samozřejmě že postupem času, a je to celkem logické, už často omíláme pořád ty stejné věci dokola. Což na jednu stranu někdy nudí, na druhou stranu ty základní věci je třeba opakovat pořád dokola, protože jinak je člověk zapomíná. To je stejné jako u hráčů. Ale proto je fajn, když občas trenérskou schůzku oživí nějaké známější jméno, které přinese jiný pohled a zajímavosti, jako třeba naposledy kondiční trenér áčka Sparty Tomáš Malý. Takže bych se snažil v tom pokračovat a možná bych, a už se to tím směrem vyvíjí, více rozebíral na schůzkách konkrétní tréninky našich hráčů a trenérů.
Téměř 10 let se fotbal dětí do 13 let hraje na menších hřištích (4+1, 5+1, 7+1). Myslíte, že počet hráčů a velikost hřiště odpovídá a že jsou přechody správně nastavené?
Celkově bych řekl, že malé formy jsou pozitivní a přinesly větší množství technických hráčů a zakončovatelů. Neumím posoudit mladší přípravku na 4+1, kde nemám žádné zkušenosti, možná u posledního roku starší přípravky na 5+1 a posledního roku v mladších žácích na 7+1 už je hřiště malé, padá míň gólů a hráči se nemají kam rozběhnout. Na druhou stranu to lze kompenzovat zařazováním přáteláků na větší formu a taky je to o koučinku trenérů, aby nedovolili klukům šlapat na míč a "mrcasit" se na malém prostoru. Protože přechod na 10+1 je pak často jiný sport a hráči, kteří dříve dominovali, ale nedokázali obsáhnout velký prostor a mají pohybový či rychlostní handicap, najednou strádají.
V čem jste za poslední dobu ve své trenérské praxi udělal největší změnu, co děláte jinak než dřív a proč?
Asi jsem se hodně posunul v motivaci a komunikaci s hráči, snažím se s nimi celkově víc mluvit a nastavovat jim individuální úkoly. Protože motivační nebo řekněme dohromady psychická stránka je nejtěžší a nejdůležitější úkol trenéra. Cvičení a trénink dneska už umí postavit hodně trenérů, ale kouzlo je kluky přesvědčit, co a proč mají dělat. Na to se zaměřuju víc a víc, i když prostoru ke zlepšení je tam pořád dost. A za pět let na Tempu jsem taky pochopil, že základem tréninku je hra, to je asi další změna oproti dřívějšku.
Jak jste spokojeni s celkovým přístupem vašich svěřenců (u mladších kategorií i rodičů) k fotbalu? Ať už přímo na tréninku nebo i mimo něj.
Tady asi budu možná až moc kritický a třeba to dostanu od někoho "sežrat", ale troufnu si tvrdit, že v průměru tak polovina hráčů napříč ročníky si příliš neváží podmínek a prostředí, které na Tempu mají. Přesvědčuje mě o tom pohled na hřiště, kdy často vidím kluky nesoustředěné, dělající věci na půl nebo tři čtvrtě plynu, časté nezdravení od kluků směrem k trenérům (!) a cizím osobám v areálu nebo neustálý bordel v pomůckárně. Když vidím, co všichni trenéři a vedoucí pro svůj tým a Tempo dělají, jak žijí fotbalem a chtějí kluky posouvat, tak bych si představoval daleko větší zodpovědnost a pracovitost, primárně na tréninku, ale i doma (strava, strečink, posilování, pohybové aktivity). Prostě vážit si, že jsem na Tempu, že můžu hrát nejvyšší soutěže, chtít být nejlepší a nebrat to zde jako samozřejmost. Ale chtěl bych zdůraznit, že nemluvím o všech, a já si strašně vážím každého kluka i rodiče, který fotbalu a Tempu dává své srdce, nejen slovy nebo na Instagramu, ale hlavně na hřišti.
Pokud chcete ještě něco čtenářům sdělit, zde máte prostor…
Letošní sezóna byla dost netradiční a věřím, že pandemická omezení a fotbalová pauza nám všem ukáže, že si musíme vážit, když každý může dělat to, co ho baví, a že si musíme vážit i věcí, které se nám zdají obyčejné a běžně dostupné. Stejně jako si musíme vážit zdraví, které všem přeji co nejpevnější. Moc se mi líbilo, než se ještě rozběhly tréninky, že na Tempu bylo stále dost lidí, kteří tam sportovali nebo trávili volný čas, což potvrzuje, že pro spoustu z nás je to opravdu druhej domov náš. Takže bych chtěl poděkovat všem, kteří se na Tempu rádi baví nejen fotbalem. Zvláštní díky za sezónu patří hráčům našeho týmu, rodičům za spolupráci a především naší fantastické vedoucí Ále Váňové a trenérům. S Láďou Funkem už jsme výborně sehraní, Jáchym Trajhan ukázal zajímavý trenérský start a speciální díky patří Radku Váňovi a Martinu Mezerovi, kteří už v další sezóně v realizačním týmu nebudou působit. I za předchozí trenéry jim děkuji za neskutečnou obětavost a čas, který s kluky strávili, kdykoliv jim to povinnosti umožnily.
Protože jsme tým přebírali jako nový realizační tým, hlavním cílem bylo kluky poznat. Takže jsme chtěli zjistit jejich silné a slabé stránky jak individuální, tak týmové a poznat, jak reagují na různé situace v trénincích a zápasech. Když to vezmu víc konkrétně, už od začátku bylo naším cílem zvýšit intenzitu a pozornost kluků v tréninku, aby dovednosti, které mají velmi slušně naučené, dokázali provádět ve větší rychlosti a se všemi detaily. Postupně jsme zjistili, že se musíme zaměřit i na herní kondici a první dotek, především ze vzduchu. Zároveň jsme se už o všech herních činnostech bavili směrem k velkému hřišti, i když jsme ještě poslední rok hráli 7+1. No a cílem pochopitelně bylo vyhrát každý zápas a naučit kluky, aby tak přemýšleli a proti každému týmu nastoupili s přesvědčením, že můžou vyhrát a můžou hrát dobrý fotbal.
Podařilo se je alespoň částečně naplnit?
Něco víc, něco míň. Když jsme kluky poznávali, tak jsme zjistili, že mají díky velmi kvalitní práci předchozích trenérů většinu návyků a dovedností v sobě, takže byla radost s nimi pracovat. Ve všech činnostech, které jsem zmínil v předchozí otázce, jsme se určitě zlepšili, i když nám samozřejmě chyběly ty dva "koronavirové" měsíce. Na druhou stranu jsme alespoň mohli květen a červen využít už k přípravě na následující sezónu. Takže většinu cílů se podařilo naplnit, snad jen ta vítězná mentalita a schopnost do každého zápasu nastoupit jako odvážní kouzelníci s míčem a draví bojovníci bez míče, tam ještě máme co dohánět.
Jaké jsou cíle týmu do sezóny následující?
Zvyknout si co nejdříve na velké hřiště, zlepšit co nejvíc individuálních dovedností a součinnost na hřišti. Dál budeme pracovat na prvním doteku a herní kondici, kde nám ještě do ideálu dost chybí. Budeme chtít do kluků postupně dostávat organizaci hry, která je už u starších žáků důležitá, jak ukazuje českému fotbalu konfrontace se zahraničím. Ale tak, aby hru opravdu chápali a aby se nevytratila kreativita, hlavně v útočné třetině. A pořád se budeme bavit o nastavení hlavy, aby se vůbec nestávalo, že začne nějaký zápas a my po sobě koukáme, že je soupeř důrazný a že proti nám běhá.
Největší přednost a nejslabší stránka týmu?
Největší předností je určitě počet hráčů, kteří jsou něčím zajímaví, ať už chytrostí, technikou, schopností obejít soupeře nebo pohybově. Hlavně tu dovednost s míčem, když už ho mám na noze, v sobě má hodně kluků. Nejslabší stránkou týmu je zpracování míče ze vzduchu a určitá nezodpovědnost za tým či "netýmovost", která se projevuje hlavně tím, že v těžkých momentech kluci málokdy sáhnou na dno svých sil, aby podrželi jeden druhého a tahali opravdu za jeden provaz.
Nejlepší a nejhorší moment sezóny?
Nejlepšími momenty asi byly podzimní výhry nad Ústím a Slavií, nejhorším pochopitelně dlouhá pauza, kdy jsme nemohli trénovat. Zimní soustředění bylo takovou kombinací, na jednu stranu nás tam kvůli nemocem odjelo fakt málo, na druhou stranu kluci, kteří tam byli, si to užili a dobře odmakali.
Jak jste pracovali se svým týmem během tréninkové pauzy způsobené pandemií? Jaké úkoly jste zadávali a jak jste s hráči komunikovali?
Zadávali jsme různé úkoly formou tréninkového plánu a vše jsme čas od času zpestřili nějakou dovednostní výzvou s míčem nebo bez něj. Taky jsme stihli turnaj ve sprintech na 4x10 metrů se změnou směru. Zaměření bylo jak na fotbalový trénink (vedení míče, přihrávky, střelba), tak na kondiční parametry (sprinty, delší běhy, posilování). Kluci měli cviky i na strečink, který dělali poctivě, protože po návratu byli celkově protaženější, čemuž samozřejmě přispěla i rozmanitější a nižší zátěž během pauzy. Vždy jsme střídali týden, kdy jsme kluky tlačili do tréninku víc a kontrolovali jsme je, a týden, kdy jsme aktivitu nechali víc na klucích. Kromě toho měli kluci za úkol vyzkoušet si různé domácí práce (uvařit, vyměnit žárovku, vyprat) a taky sledovali videa z velkého fotbalu, kde měli nastříhané různé herní činnosti v podání těch nejlepších týmů.
FC Tempo Praha B - SC Xaverov Horní Počernice B 4:3
Trenérské schůzky hodnotím jednoznačně velmi pozitivně. Když se ptám trenérů z jiných klubů, tak kromě těch úplně největších nikde nic takového moc neprobíhá, a když už, tak se tam spíš "tlachá" o výsledcích a hráčích. Na Tempu jdeme opravdu do metodiky, sjednocujeme názory na trénink a hru, ale zároveň necháváme trenérům dost prostoru pro vlastní nápady. Samozřejmě že postupem času, a je to celkem logické, už často omíláme pořád ty stejné věci dokola. Což na jednu stranu někdy nudí, na druhou stranu ty základní věci je třeba opakovat pořád dokola, protože jinak je člověk zapomíná. To je stejné jako u hráčů. Ale proto je fajn, když občas trenérskou schůzku oživí nějaké známější jméno, které přinese jiný pohled a zajímavosti, jako třeba naposledy kondiční trenér áčka Sparty Tomáš Malý. Takže bych se snažil v tom pokračovat a možná bych, a už se to tím směrem vyvíjí, více rozebíral na schůzkách konkrétní tréninky našich hráčů a trenérů.
Téměř 10 let se fotbal dětí do 13 let hraje na menších hřištích (4+1, 5+1, 7+1). Myslíte, že počet hráčů a velikost hřiště odpovídá a že jsou přechody správně nastavené?
Celkově bych řekl, že malé formy jsou pozitivní a přinesly větší množství technických hráčů a zakončovatelů. Neumím posoudit mladší přípravku na 4+1, kde nemám žádné zkušenosti, možná u posledního roku starší přípravky na 5+1 a posledního roku v mladších žácích na 7+1 už je hřiště malé, padá míň gólů a hráči se nemají kam rozběhnout. Na druhou stranu to lze kompenzovat zařazováním přáteláků na větší formu a taky je to o koučinku trenérů, aby nedovolili klukům šlapat na míč a "mrcasit" se na malém prostoru. Protože přechod na 10+1 je pak často jiný sport a hráči, kteří dříve dominovali, ale nedokázali obsáhnout velký prostor a mají pohybový či rychlostní handicap, najednou strádají.
V čem jste za poslední dobu ve své trenérské praxi udělal největší změnu, co děláte jinak než dřív a proč?
Asi jsem se hodně posunul v motivaci a komunikaci s hráči, snažím se s nimi celkově víc mluvit a nastavovat jim individuální úkoly. Protože motivační nebo řekněme dohromady psychická stránka je nejtěžší a nejdůležitější úkol trenéra. Cvičení a trénink dneska už umí postavit hodně trenérů, ale kouzlo je kluky přesvědčit, co a proč mají dělat. Na to se zaměřuju víc a víc, i když prostoru ke zlepšení je tam pořád dost. A za pět let na Tempu jsem taky pochopil, že základem tréninku je hra, to je asi další změna oproti dřívějšku.
Jak jste spokojeni s celkovým přístupem vašich svěřenců (u mladších kategorií i rodičů) k fotbalu? Ať už přímo na tréninku nebo i mimo něj.
Tady asi budu možná až moc kritický a třeba to dostanu od někoho "sežrat", ale troufnu si tvrdit, že v průměru tak polovina hráčů napříč ročníky si příliš neváží podmínek a prostředí, které na Tempu mají. Přesvědčuje mě o tom pohled na hřiště, kdy často vidím kluky nesoustředěné, dělající věci na půl nebo tři čtvrtě plynu, časté nezdravení od kluků směrem k trenérům (!) a cizím osobám v areálu nebo neustálý bordel v pomůckárně. Když vidím, co všichni trenéři a vedoucí pro svůj tým a Tempo dělají, jak žijí fotbalem a chtějí kluky posouvat, tak bych si představoval daleko větší zodpovědnost a pracovitost, primárně na tréninku, ale i doma (strava, strečink, posilování, pohybové aktivity). Prostě vážit si, že jsem na Tempu, že můžu hrát nejvyšší soutěže, chtít být nejlepší a nebrat to zde jako samozřejmost. Ale chtěl bych zdůraznit, že nemluvím o všech, a já si strašně vážím každého kluka i rodiče, který fotbalu a Tempu dává své srdce, nejen slovy nebo na Instagramu, ale hlavně na hřišti.
Pokud chcete ještě něco čtenářům sdělit, zde máte prostor…
Letošní sezóna byla dost netradiční a věřím, že pandemická omezení a fotbalová pauza nám všem ukáže, že si musíme vážit, když každý může dělat to, co ho baví, a že si musíme vážit i věcí, které se nám zdají obyčejné a běžně dostupné. Stejně jako si musíme vážit zdraví, které všem přeji co nejpevnější. Moc se mi líbilo, než se ještě rozběhly tréninky, že na Tempu bylo stále dost lidí, kteří tam sportovali nebo trávili volný čas, což potvrzuje, že pro spoustu z nás je to opravdu druhej domov náš. Takže bych chtěl poděkovat všem, kteří se na Tempu rádi baví nejen fotbalem. Zvláštní díky za sezónu patří hráčům našeho týmu, rodičům za spolupráci a především naší fantastické vedoucí Ále Váňové a trenérům. S Láďou Funkem už jsme výborně sehraní, Jáchym Trajhan ukázal zajímavý trenérský start a speciální díky patří Radku Váňovi a Martinu Mezerovi, kteří už v další sezóně v realizačním týmu nebudou působit. I za předchozí trenéry jim děkuji za neskutečnou obětavost a čas, který s kluky strávili, kdykoliv jim to povinnosti umožnily.