FC Tempo Praha
Zastavení čtvrté: Na prahu války a léta válečná
16.3.2011 21:34
Jiří Trunečka
Je to trochu historický paradox, že lhotecký fotbalový klub přes několikerou změnu jména (o níž byla nebo ještě bude řeč) dospěl až k dnešnímu FC Tempo Praha.
Bylo to důsledkem jeho začlenění do sídlištní tělovýchovné jednoty TJ Tempo Praha. Právě pod touto hlavičkou fotbalisté poprvé vystoupali až do městského přeboru (připomeneme si později), a proto není divu, že si po opětovném osamostatnění fotbalového klubu ponechali tento název.
Ovšem zakladatelé S.K. Lhotka by se asi divii a patrně by nesouhlasně kroutili hlavami. Tempo, jak již bylo zmíněno při prvním historickém expozé, totiž byla druhá - východní část Lhotky, kterou starolhotečtí příliš nemilovali. Ba právě naopak.
Jen rok po založení S.K. Lhotka si svůj klub založili také fotbalisté z východní části Lhotky, zvané Tempo. Jmenoval se Novopražský SK a hřiště měl při západní straně Alšových sadů, dost možná v místech, kde se dnes nachází staré softbalové hřiště Tempa. Po roce trvání se přejmenoval na Horymír, ale netrvalo ani čtyři roky a klub se rozpadl. (Některé prameny uvádějí existenci těchto dvou klubů vedle sebe).
"Po zápase odešel každý za svým vlastním zájmem, společně se nestýkali a scházeli se pouze k sehrání zápasu. Takový klub, ve kterém neexistovalo sportovní přátelství a kamarádství, nemohl mít žádnou perspektivu a nemohl se udržet," vzpomíná Oldřich Kapitán. Právě z rozpadlého Horymíra přestoupil do S.K. Lhotka pan Karel Hrdlic, který se pro svůj sportovní zápal a oddanost měl v budoucnu stát hoteckou legendou.
Nebyla to však pouze sportovní rivalita, která rozdělovala starou Lhotku a vilovou kolonii Tempo. Sociální nerovnost a rozdílné politické názory mezi radikální mládeží staré Lhotky a spíše pravicovým obyvatelstvem Tempa vyústily na počátku třicátých let dokonce v bojůvky, jejichž dějištěm byl nedaleký Kamýcký les.
Nadcházející léta však měla přinést lhoteckým fotbalistům soupeře mnohem vážnějšího. Ostatně nejen jim. Od roku 1935 museli půjčovat hřiště německým studentům. Vzhedem k tomu, že hřiště nebylo jejich majetkem a ve vzduchu visela hrozba jeho rozdělení a zahájení výstavby, neměli na vybranou. Snad ještě horší, než omezení tréninkových možnosti A.F.K. Zátiší (jak se klub od roku 1934 jmenuje), však byly projevy sympatií k fašistickému režimu, jimiž němečtí studenti nešetřili, ať již při odchodu ze hřiště nebo v místní hospodě.
A mělo být ještě hůř. Ovšem ani za okupace a druhé světové války A.F.K. Zátiší nepřerušil svoji činnost. V té době měl dva týmy dospělých a jedno mužstvo mládežnické. Traduje se, že v klubu pracovala ilegální skupina protifašistického odboje, která využívala výjezdy k fotbalovým utkání ke kontaktu s dalšími odbojáři. Pravdivost těchto informací se dosud nepodařilo prokázat.
