Rozhovor týdne: Jaroslav Teplan
11.1.2018 12:34
Petr Havlíček
V prvním dílu rozhovoru šéftrenér mládeže vypráví o ceně pro nejlepšího trenéra žáků v republice, svých trenérských začátcích ve Slavii i na Tempu a herní filozofii našeho klubu.
Mluvíme spolu pár dní poté, co jsi na Žofíně na Galavečeru fotbalové asociace přebral cenu pro nejlepšího žákovského trenéra roku 2017. Gratuluji k velkému úspěchu, jak sis to vlastně užil?Být vyhlášen nejlepším trenérem žákovské a přípravkové kategorie před mými rodiči, před tolika fotbalovými osobnostmi, to se nestává každý den. Nádherné prostředí, obrovská nervozita, neuvěřitelný zážitek. Jsem rád, že dorazilo i vedení Tempa, které se mnou úspěch taky oslavilo. Jenom když jsem přebíral cenu, tak jsem si z toho nic nepamatoval. Ještěže dávají televizní záznam.
Překvapilo tě ocenění?Ocenění mě hodně překvapilo. Když mi volal pan Vonášek (funkcionář FAČR – pozn. redakce), nechtělo se mi tomu moc věřit, a musím říct, že i teď tomu pořád nemůžu uvěřit. Je to obrovská prestiž a pocta.
Luboš Kozel, Jaroslav Teplan, Jiří Kovárník a Milan Hnilička
Bereš to jako odměnu za práci, kterou jsi na Tempu za čtyři roky odvedl?Ocenění beru jako pochvalu za odváděnou práci všech lidí na Tempu. Je vidět, že začínáme být víc a víc sledovaným klubem z hlediska výchovy dětí. Ocenění tak patří všem - od Vaška Nechvíly, který udržuje hřiště a skvělé se stará o děti ve fotbalové školce, přes všechny trenéry a vedoucí, kteří obětují svůj volný čas, aby mohli být s dětmi a mohli jim předávat zkušenosti, až k vedení, které nám vytváří podmínky k tréninkům i zápasům, jež nám mohou v řadě klubů závidět.
Předtím jsi působil na Slavii a na Dukle. Když se za tím zpětně ohlédneš, co ti dalo trénování v prvoligových klubech a co naopak utváření klubu menšího?
Trénování ve Slavii byly moje první trenérské krůčky. Začal jsem se zajímat o trénink dětí a mládeže a hltal všechny knihy a časopisy, které jsme na FTVS měli, samozřejmě jsem si sháněl i řadu DVD s fotbalovou tématikou a chodil sledovat své trenérské kolegy. Bohužel v době, kdy jsem byl ve Slavii, tak se s námi trenéry moc nemluvilo a nepracovalo, byly tam v podstatě kluby v klubech. Takže tady jsem byl spíš takový samorost. Těžil jsem z toho, co jsem viděl nebo nastudoval. Poté jsem se přehoupl k dorostu U19 za svým kamarádem Rosťou Kohoutkem. Zde jsem se učil plánovat tréninky, zatížení, vnímat taktické věci či vést specifické tréninky pro určité posty. Velkou změnou byl především způsob komunikace jak s hráči, tak s lidmi okolo. Člověk si zažil i velký tlak na výsledky, které ve Slavii musíte mít, a to především v kategorii U19.
V Dukle jsem opět spolupracoval s Rosťou Kohoutkem a byly to super časy. Měli jsme na starosti ne moc šikovný ročník, ale za tu dobu se nám povedlo udělat spoustu kvalitní práce. Z našeho ročníku teď hraje ligu za Duklu Dominik Preisler. Na Dukle jsem měl možnost poznat fajn lidi, jako jsou Jarda Žipaj, Péťa Fišar nebo Tomáš Kulvajt. Způsob vedení dětí mi velmi imponoval, vysoké nároky na hernost, snaha o dominanci na míči, zaměření na výchovu osobnosti člověka. Dále se mi líbila vzájemná komunikace mezi trenéry, což se jasně ukázalo pro tvorbu koncepce jako nejdůležitější část. Bylo fajn se s těmito lidmi bavit o tréninkovém procesu a výchově dětí.
Když jsem přišel na Tempo, byly velmi dobře nastaveny přípravkové kategorie, kde již působili Tonda Plachý a Jirka Janeček. Nejvíce jsme strádali v kategoriích žáků a dorostu. Hrála se tu liga žáků, ale nebyli jsme konkurenceschopní a nebyla tu jednotnost. Každý trenér si to dělal po svém a chtěl být úspěšný, což chápu, ale chtěl jsem to změnit. Věci, které mi přišly ze Slavie a Dukly přirozené a normální, tady chyběly.
Na Tempu jsem se naučil, že jeden člověk neobsáhne a nezvládne vše. Nemůžu mít všechno pod absolutní kontrolou a musím věřit lidem, které okolo sebe mám. Je důležité trenérům, hráčům či rodičům naslouchat a nemít jen jeden jediný zabedněný správný názor. Jsem rád, že všechno, co se nám podařilo vybudovat, je vytvořeno společnou prací a úsilím trenérů, vedoucích, rodičů, dětí a vedení.
Říkal jsi, že věci, které ti přišly normální, tady chyběly. Teď po pěti letech – naplnilo to tvoje očekávání? A s čím jsi nejvíc spokojený?
Všechno jednoznačně předčilo mé očekávání. Podařilo se vybudovat nový areál, vytvořit výborný trenérský kolektiv ve všech kategoriích, přibližovat možnosti klubu k nejlepším týmům v republice, vytvořit sportovní třídy a vytvářet lepší podmínky pro trénink dětí. Nečekal jsem, že se dá udělat tolik práce za tak krátkou dobu. Ale všechno je to o vzájemném respektu všech lidí působících na Tempu.
Nejvíc jsem spokojený se vzájemnou komunikací mezi trenéry. Dokážeme si vzájemně pomoct, podpořit se, poradit si, inspirovat se či se konstruktivně zkritizovat. Každý z trenérů přichází s vlastní invencí či nápady, které mohou klub posouvat. Z toho mám největší radost.
Jaroslav Teplan a Luboš Kozel
Určitě ale přišly chvíle, kdy jsi byl zklamaný, kdy přišly nějaké překážky. Jaké byly? Když jsem přišel na první trénink na Tempu v zimě 2014, nevěřil jsem vlastním očím, jak byli kluci oblečeni (trenky, kotníkové ponožky) v teplotách těsně nad nulou. Nejtěžší bylo nastavit tréninkový proces a dostat rodiče na naši stranu. Kluci nebyli zvyklí na pravidla, na maximální přístup v tréninku, na povinnosti, které se nám dnes zdají na Tempu úplně běžné. Rodiče v podstatě kluky posílali do kroužku a neuvědomovali si kvalitu žákovské ligy. Byl jsem rád, když mi přišel po prvním měsíci u ročníku 2000 pomáhat Ondra Jusko. Od té doby jsme byli ve dvou silnější a dokázali se v řadě situací podržet.
Chvíle zklamání byly dvě. První po třech měsících, když na nás jeden z rodičů vystartoval a začal vykřikovat, že jsme tady chvilku a dokázali jsme ročník pěkně roz....at, a druhá chvíle byla, když se nám v soutěži podařilo vstřelit pouze jednu branku a nezískali jsme ani bod. To byly takové chvíle, kdy člověk přemýšlel, jestli to má smysl a zdali chce pokračovat. Člověka tyhle zkušenosti neskutečně posílí.
Tím bych chtěl rodiče poprosit, aby vždycky věřili svým trenérům a jejich tréninkovému procesu. Pokud nebudou spokojeni, mají vždycky možnost si s trenérem promluvit a najít nějaké řešení.
Zmínil jsi sportovní třídy na Jitřní, které se pod tvým vedením rozjely. Je v tomto směru ještě na čem pracovat?
Sportovní třídy nám fungují už tři roky a my se v tom neustále snažíme zlepšovat. Věřím, že se nám postupně daří dostávat učitele na svoji stranu a že nás dokáží více informovat o chování a prospěchu našich dětí ve škole. Jsem rád, že náš učitelský sbor doplnili Martin Hamada (U8) a David Perl (U11), a společně se snažíme vytvářet koncepci tělesné výchovy na škole. Je to však na delší dobu, tak uvidíme, co se nám z toho podaří prosadit. Věřím, že další Tempáci, kteří půjdou na naši sportovní školu, budou mít lepší a lepší podmínky. Kluci, kteří sportovní školu navštěvují, mají pravidelně pět hodin tělocviku a od druhého pololetí budou mít další hodinu navíc.
Pojďme se trošku pobavit o směřování klubu, aby rodiče, hráči i fanoušci věděli, kam naše koncepce míří. Tempo vždycky mělo tvář klubu, kde sportuje hodně dětí. Daří se tu tvář udržet, nebo směřujeme více do kvality? Dá se říct, jaká cesta je správná?
Snahou klubu je umožnit sportovat co největšímu počtu dětí. Chceme, aby každé dítě zakusilo ten krásný sport, kterým fotbal rozhodně je. Snažíme se mít v každém ročníku i vysoký počet trenérů. Vytváříme i B týmy, abychom všem dětem umožnili hrát. Postupem času však nelze udržet tak vysoké počty hráčů, a proto se snažíme spolupracovat s partnerskými kluby (Sparta a Modřany). Jednak abychom umožnili hráčům, kteří kvalitativně přerostou své vrstevníky, vyzkoušet si vyšší level, a to samé i z druhé strany - klukům, kterým se nedaří či nestíhají, umožnit hrát na nižší úrovni. Všichni si ale musíme uvědomit, že hlavní je, aby děti hrály fotbal, milovaly fotbal na jakékoliv úrovni a vždycky rády mluvily o klubu, ve kterém působily či působí.
Takže správná cesta je mix. Získávat hodně dětí pro fotbal, spolupracovat s okolními kluby (nastavení vzájemné pozitivní komunikace) a budovat pomyslnou pyramidu kvality, aby se každé dítě mohlo realizovat na své výkonnostní úrovni. Zde je potřeba, aby si každý klub či trenér uvědomil svoji roli ve výchově mládeže.
Chceme budovat takové prostředí, kde nám trenéři sami doporučí jejich svěřence a budou hrdí na to, že mu umožňují zlepšovat se na vyšší úrovni. Přede všemi trenéry, kteří takto smýšlejí, musím smeknout klobouk a věřím, že se jich bude v republice nacházet víc a víc. Naší snahou bude vybudovat takové prostředí v okolních klubech.
Tempo je čím dál víc a hlasitěji oceňováno za jednotný či spíše podobný systém tréninku a herního projevu napříč všemi kategoriemi. Jak bys vůbec popsal ten herní styl a s tím související tréninkový proces?
V tréninku se snažíme, aby všichni hráči byli neustále v pohybu a na míči. Chceme, aby drtivá většina cvičení probíhala formou hry nebo v herním cvičení. Důležitost obránce v každém cvičení je pro nás prioritou, protože chceme, aby se hráč rozhodoval stejně, jako musí v utkání. Další neméně podstatnou součástí tréninku je důraz na všestrannost.
Co se týká jednotnosti hry, tak všechny týmy se snaží hrát konstruktivně od brankáře, tudíž kvalitní hra nohou brankáře je alfou a omegou naší hry. Dále chceme být dominantní v držení míče na svých kopačkách. Pak už jsou to různá specifika jednotlivých kategorií. Chceme po hráčích, aby na hřiště přenášeli v tréninku učené dovednosti. Dostávají dostatečný prostor ukázat na hřišti kreativitu, umění řešit situace 1 vs 1, chceme po nich vlastní názory ze hry. Vždyť hrát fotbal naučíme skoro každého, ale pochopit hru, to už je jiná.
Jakým způsobem jednotnost v klubu tvoříte?
Je to především o komunikaci mezi trenéry a realizačními týmy. Bavíme se na interních trenérských schůzkách, ale i po tréninku, před tréninkem, společně si sledujeme tréninky a jsme schopní konkrétně řešit, co se nám v tréninku líbilo, či ne. Síla je především v tom, že se každý den potkáváme na tréninku, ve škole nebo si jen tak zavoláme. Je to tedy o kamarádství, nadšení, spolupráci, chuti zkoušet, naslouchat a jít společnou cestou. Spoustu tréninkových prostředků či metod přebíráme od našeho mentora na Tempu Tondy Plachého, který dokáže i nepřímo ovlivnit řadu trenérů. Čímž Tondovi vzkazuji: "Díky, Tondo!“
Když se podívám na realizační týmy, oproti jiným klubům je trenérský kolektiv velmi mladý. Nemůže být problém v tom, že trenéři třeba nemají tolik zkušeností a že jako spousta mladých trenérů nedokážou mít ten potřebný nadhled?
To je pravda, že máme mladý trenérský kolektiv. Musím však zmínit, že všichni ti mladí trenéři jsou velice ambiciózní, inteligentní, naslouchají a dokáží vyjádřit svůj názor. Jsou schopni více spolupracovat, nevytváří se tak kluby v klubu. Víc než věk a nadhled mě zajímá chuť na sobě pracovat, přístup k tréninkům a vlastní iniciativa. Stačí se podívat na Juliana Nagelsmanna v Hoffenheimu, začal trénovat Bundesligu ve 29 letech.
Určitě se nebojíme dávat šanci mladým trenérům, vždyť jsme klub, který chce vychovávat nejen hráče, ale i trenéry. Věřím, že o řadě trenérů působících v našich řadách ještě v budoucnosti uslyšíme. Jenom potřebují nabrat zkušenosti a otrkat se.
Je snaha přivést zkušenější trenéry?
Jsem rád, že v klubu působí dvě obrovské osobnosti - jednak Tonda Plachý, o kterém byla řeč, a také Libor Koller, který má obrovský nadhled a zkušenosti z ligových trávníků, každá diskuze s ním je velice zajímavá a inspirativní. Samozřejmě kdyby se povedlo přivést ještě alespoň jednoho zkušenějšího trenéra, který má podobné smýšlení jako my, bylo by to super.
Příští týden přineseme druhou část rozhovoru, ve které Jaroslav Teplan zhodnotí kategorie od přípravek až po muže, přinese svůj pohled na celý český fotbal a taky prozradí, kde a čím by chtěl být za další čtyři roky.
Osoby:
Jaroslav Teplan