6.3.2017 19:24   redakce  

Když necháme děti chvíli hrát, uvidíme, co jim dělá při hře problémy a co je tedy třeba trochu izolovaně od hry cvičit. Musí jít však o činnosti pro věk dosažitelné a důležité. I hráčům zdůvodníme, že pro hru například potřebují dobře míč zpracovat a proto, že to budeme trénovat. Hráčům tedy vysvětlujeme, že se učí, aby se jim to při hře dařilo a jak dovednost ve hře využijí. Tím, že jsou drilová cvičení hráči pochopena směrem ke hře, se trénink „mentalizuje“ (viz později v textu).

Pokud chceme některé činnosti mnohokrát opakovat izolovaně od hraní fotbalu, je to pro děti často nudné a náročné na pozornost. Pokud se jim něco nedaří, přichází brzy únava. Zejména ty nejmenší U6-U7 vydrží často sotva 5 minut. Pozornost však k učení potřebují. Jak ji získat? Postavit cvičení tak, aby to pro děti byla hra. Pozornost vymezuje zábava, aneb dokud se baví, jsou pozorní!

Příklad: Chceme hráče učit přihrávky, ale dril ve dvojicích je po chvíli nudný. Pokud ale hrají na malé branky hru, kde gól platí, když přihrávka projde brankou postavenou z met, zaručí to koncentraci na delší dobu. Zároveň může hrát silný se slabším, protože mohou mít odlišnou velikost branky. Ale jsou zde i další detaily, jako je nutnost převzetí míče dotykem do pohybu, či to, že přihrávku je třeba dělat za pohybu hráče i míče. Takových minihřišť může být tolik, kolik je třeba a trenéři se věnují detailům provedení. A pro jak staré hráče je takové cvičení zábavné? Od nejmenších až po dospělé.

Úkol: Zkuste doplnit další detaily a možnosti této hry. Zkuste ji ztížit pro vyspělejší hráče tak, aby se zároveň objevila možnost rozhodování, jako je ve skutečném hraní fotbalu.

Učení opakováním izolovaných činností však potřebujeme. Jde o to, že nervosvalový přenos se opakováním posiluje a koordinace v těch činnostech se ustaluje. Viz fáze motorického učení dále. Rozvíjíme tedy velmi dobře onu činnost, ale o herní souvislosti se v té chvíli staráme trochu v menší míře. Proto je velmi významné kombinovat opakovací cvičení (dril) a hru samotnou, kde herní souvislost povyšuje nacvičované dovednosti na vyšší úroveň. Vyšší úrovní zrání osobnosti je to, že hráč si jakoukoliv činnost, byť je pro něj na začátku nezajímavá či otravná, umí sám postavit jako hru, nebo jako výzvu. Ani to však není poslední úroveň hráčského seberozvoje.

Naučí se hráči nějakou dovednost (např. kličku) lépe tak, že ji budou vykonávat na mnoha trénincích, nebo tak, že na jednom tréninku dělají tuto kličku, v dalším zase jinou a pak budou střídat tyto dvě či více kliček? Bylo vyzkoumáno, že oba postupy vedou k pokroku, ovšem různým způsobem. První varianta, kdy hráč procvičuje jen jednu dovednost opakovaně v řadě pokusů, dává nejvyšší efekt při nácviku nových dovedností, kdy hráč potřebuje poznat, z jakých pohybů se daná dovednost skládá a jak se vlastně dělá. Tomuto postupu říkáme učení v bloku. Druhou variantu používáme, jestliže hráč má jasno, jak každou tu dovednost, kterou střídavě provádí, dělat. Této metodě říkáme učení rozptýleně. Podívejte se například na kapitolu o zpracování míče. Tím, že střídá různé dovednosti, učí se je vyvolávat z pohybové paměti. Pokud dovednosti napojuje na sebe, učí se začínat v jiné situaci, než kdyby to dělal stále stejně. Druhá metoda tak pomáhá snazšímu a tvůrčímu zapojování pohybově zhruba osvojených dovedností do skutečných herních podmínek. Rozvíjíme stejnou dovednost v různých podmínkách.

Příklad: Příkladem tréninkového cvičení je provedení jedné kličky na první metu, jiné kličky na druhou a libovolné (i jiné než byly první dvě varianty) na bránícího hráče (trenéra) se střeleckým zakončením po jeho obejití. Nebo střílejí-li hráči po krátkém vedení míče na 3 různé branky.

Nějaké cvičení může být zábavné a rozvíjející dovednosti, ale nerozvíjí schopnost rozhodovat se, což je nejčastější činnost ve hře. K tomu pomáhá následující typ cvičení.

Příklad: Hráči ve skupině mají provádět slalom a zakončovat na přesnost. Slalomy jsou ale postaveny tři vedle sebe a taktéž branky. Lepší je, když je o jednu branku více než slalomů. Hráč si hledá vždy volnou dráhu a pro střelbu volnou branku. Jako ve hře tedy hledají volné místo. Jsou zde dva typy rozhodnutí. Volný slalom vybírá již při návratu relativně v klidu, nebo u starších (U8) v momentě kdy se s míčem otáčí po nahrávce od trenéra, nebo u starších (U9) je vedeme, že si mají zkontrolovat prostor za sebou ještě před přijetím přihrávky a branku pro střelbu vybírá v momentě těsně před střelbou, co nejdříve za poslední metou. Musí se tedy podívat a rychle rozhodovat (branka, v níž nesbírají spoluhráči míče). Pokud je málo hráčů ve skupině (4-8), lze třeba i postavit do role brankáře rodiče, který stojí mezi dvěma malými brankami a vždy jednu z nich více odkryje. Tu se hráči snaží trefit. Mohl by v té roli být i trenér, ale pak by neměl čas na koučování a individuální práci s hráči. „Podle čeho si vyberete slalom? Kdy je dobré si zkontrolovat prostor za sebou? Jakou branku budete trefovat? (volnou) je to podobné jako při hře? Podle čeho vyberete kam střílet,… kam naběhnout, …kam dělat kličku…“ Otázky musí být vhodné pro daný věk a zkušenost dětí.

Podívejme se v souvislosti s podobným cvičením na to, jak trénovat pravou a levou nohu.

Tuto otázku stále řešíme, tak zmiňme, že výhoda umění hrát oběma nohama stejně, nebo velmi podobně není většině hráčů dána. I v jiných sportech jsou dovednosti řešeny většinou tak, že jedna ruka je šikovnější a hlavní, či nějak stranově řešené dovednosti, kdy na jednu stranu to zkrátka jde lépe. Trénink alespoň základních dovedností je však vhodný, protože převzít míč, zpracovávat či přihrávat oběma nohama je běžné a zkrátka se to hodí a pokud se s tím začne brzy (U7/8), je velká šance, že se to stane běžným návykem a děti se nebudou využívání slabší nohy vědomě vyhýbat, přestože ve hře budou preferovat tu lepší.

Vhodné je ony základní dovednosti obrušovat ve většině tréninků v menších dávkách. Například při procvičování zpracování polovina pokusů pravou a polovina levou. Ve hře se hráč bude rozhodovat spíše pro tu nohu, kterou mu to jde lépe, ale déle trénující hráče tímto způsobem můžeme i ve hře posunout k řešení podle situace, nikoliv dle šikovnější nohy.

Ve hře můžeme například zachytit situace, kdy se hráči snaží vyhnout zakončení „slabší“ nohou a zasekávají míč na silnější, čímž zbrzdí akci a nedostanou se ke střele vůbec. Požadavek střílejte hned i tou slabší nohou, jde proti pocitu hráče a jen těžko jej přebíjí. Proto je třeba zkusit vymyslet trénink tak, aby již organizace sama vyžadovala zakončení slabší nohou.

V každém případě se však vyvarujme snahy, nebo dokonce nucení, naučit všechny hráče výborné „obounohosti“. Někteří mají pro obounohost vrozené předpoklady, jiní ne.