10.11.2016 10:21   Patrik Baroch  

Za starodávna byly našemu městu pražskému přirozenou a mocnou hradbou hluboké lesy, jež od hřebenů hraničních panelových domů na mnoho mil do vnitra země se rozkládaly. Část jižní, opatrovali od nepaměti Chodové, lid jadrný, otužilý, postavy statečné, mysli udatné. Leč po bitvě branické přišli o výsostné první místo. Z důvodu tohoto rozhodl se Jan Sladký Kozina k povstání tabulkou. Snahy jeho byly ale zmařeny rázným Jirkou Lomikarem Žaludem, což není žádný lenochod a zdaleka nemyslí na důchod. Ten zákeřně třikrát udeřil, pro Chody v časech nejhorších, kdy kromě svého postavení cenného ztratili i privilegia hrát soutěž vyšší. Chodov statečně bojoval, údery několikrát vrátil, nebylo to ale nic platné. Lomikar pochodem vchod zavelel a další rány zasadil. Přechod do útoku mu přišel vhod a napomohl také Hyršlův příchod.

Jak tedy Chodové vystoupali, sestoupiti o jeden schod dolů znovu tabulkou museli. Těžko říci, zda Chodové tuto ránu rozchodí. Jan Sladký Kozina už toho nicméně mnoho nenachodí, jelikož ze světa našeho musel vyhledat východ. S oprátkou kolem krku však ještě stihl zvolati: "Lomikare! Lomikare! Do roka budeme spolú stát před súdnú stolicí boží, hin se hukáže, hdo z nás…“  Těžko říci, proč Kozina Boha ani na záchod samotného dojít nenechá. Tempo nicméně si z Chodů hlavní chod udělalo a za porážku, jako obchod, body tři dostalo.