13.10.2016 15:16   David Perl  

Oproti obvyklé porci tří zápasů za víkend jsme hráli pouze dva. Začali jsme na Hájích, kde jsme obsadili jedno hřiště. Po většinu zápasu jsme soupeře drželi před jeho vlastní brankou, ale nedařilo se nám dobře roztahovat hru, a tak góly, co jsme dali, byly takové spíše vydřené než po nějaké hezké kombinaci. Určitě se ale počítá to, že Áda Hejna dal tuším asi 9 gólů z předbrankového prostoru. Buď se k míči dostal svým důrazem, nebo měl dobrý výběr místa před brankou. Málo českých týmů má klasického útočníka "zabijáka", my ho máme:-).

Ve stejný den jsme pak s jinou partou hráli v rámci Jihovýchodní ligy proti Hostivaři. Určitě je velká škoda, že jsme museli hrát na umělce, když se vedle krásně zelenala perfektní tráva. Zápas byl celou dobu hodně vyrovnaný. O vítězi se rozhodlo vlastně až v poslední minutě zápasu. Nejvíce utkání vyšlo Matymu Kindlovi a Matějovi Beránkovi, kteří k bojovnosti přidali navíc i nějakou tu chytrou přihrávku nebo uvolnění. Ostatním nelze upřít snaha, ale vím, že dokáží zahrát lépe.

Důvodem, proč jsme hráli o víkendu pouze dva zápasy, bylo přeložené utkání na Spartě. To jsme sehráli ve středu na Strahově. Tréninkové centrum nás přivítalo deštěm a zimou, že ještě teď usrkávám horký čaj. Vlastně jsem klukům záviděl, že můžou běhat. U nás trenérů by to vypadalo zvláštně. Ze zápasu mám ale jinak vcelku dobré pocity. Díky již tradičně velkému hřišti, které na Spartě staví, se nám dařilo roztahovat hru, z čehož pramenilo dost soubojů 1vs1, které se nám většinou dařilo vyhrávat. Dnes bylo zajímavé sledovat i odlišné pojetí dvou našich týmů. První tým, co byl u mě, sázel více na sílu a střelecké schopnosti. Ten druhý si více pomohl přihrávkou, kličkou, naběhnutím (objevil se i tandem, který trénujeme a sami kluci z něho měli skoro stejnou radost jako z gólu). Myslím, že první tým nasázel Sparťánkům více gólů, ale být divákem, jdu se kouknout na hru druhého týmu. Hodně mě bavilo sledovat Dana Beránka, který se 3. a 4. čtvrtinu rozjel k parádnímu výkonu. Pochvalu ale zaslouží za dnešek celý tým, který si pak v kabině užil vítězný pokřik.

Hned následující den po mrazivém zápase na Spartě jsme vyrazili za teplem na jih do Písku. Teplo nebylo, ale aspoň nepršelo. Momentální počasí nejspíš ovlivnilo i výběr hracího povrchu. Marně jsme hledali postavená hřiště na jednom ze tří travnatých hřišť. Muselo se na umělku. Co bylo ale pro samotnou hru horší, byla jejich velikost. Pokud chtěli organizátoři přehlídku soubojů, tak se jim to podařilo náramně. Bohužel jsme se tomu naší hrou přizpůsobili a skutečně hezkých akcí bylo pomálu. Logické pak bylo, že nejlepší zápasy jsme sehráli proti týmům, co se snažily roztahovat hru a na hřišti tak bylo více místa (proti vítězi turnaje Příbrami – prohra 0:1, ale naprosto vyrovnaný zápas, remíza s Táborskem 1:1, prohra asi 1:4 s Dynamem České Budějovice, které nám dalo lekci z produktivity, ale v poli to tak jednoznačné také nebylo). Naopak proti týmům, jejichž branku jsme měli spíše dobývat než se bránit, nám chybělo více prostoru. Mrzí mě ale, že i přesto jsme tyto zápasy výsledkově nezvládli. Největším problémem bylo jednoznačně zakončení. I když už jsme se přes val soupeře nějak dokázali prokopat, zakončovali jsme buď nepřesně, slabě nebo hrozně zbrkle. Když se k tomu přidaly nepřesnosti při rozehrávce od brány, nemohli jsme bohužel pomýšlet na lepší než konečné 9. místo. Nemyslím si, že by nás vyloženě někdo přehrál (snad kromě Dukly a možná Dynama). Většinu gólů jsme soupeři darovali a kluci si tak opět zažili, že v turnajových zápasech na 15 minut, záleží na každém detailu a nelze nic podcenit. Pak už se to dohání těžko. Zkušenost tedy určitě zajímavá, nicméně už se zase těším na klasický zápas na větším hřišti. Co se ale povedlo, byla celková organizace turnaje, minimum prostojů, prostorné šatny, žádné zbytečné zdržování (v tom jim určitě pomohlo i počasí). Závěr patří velkému poděkování rodičům, kteří se s námi vypravili fandit i těm, kteří drželi palce přes on-line přenos.