19.5.2016 20:24   Dominik Kadlec  

Ano, bilance je skvělá. Daří se nám a já věřím, že se nám bude dařit i nadále v dalších utkáních. Je pravdou, že jsme hned v úvodu jarní části sezóny porazili Braník, což zvedlo morálku a odhodlání celého týmu. Všichni si teď více věříme.

Naše hra je skvělá v útočné fázi. Hráči jsou kreativní a draví. Horší je to s přechodovou a obrannou fází hry. Ale od toho jsme tady my trenéři, abychom odstranili chyby a zlepšili silné stránky.

Cíle jsou jednoduché. Chci plně porozumět svému týmu a budu se snažit o maximální rozvoj svých hráčů. Body v tabulce jsou druhořadé, ale jdou ruku v ruce s rostoucí kvalitou hráčů, jak je již vidět na jaře.

V zimní přestávce jsem nemohl sehnat angažmá. Pár nabídek mi uteklo před nosem. A tak jsem neváhal oslovit i FAČR, kde Tonda Plachý předal můj kontakt a zájem zde na Tempu.

Začal jsem jako mladý 21letý trenér ve druhé ženské lize, pokračoval jsem pak u mladších žákyň na Spartě, kde jsem s týmem získal dva tituly. Poté jsem měl možnost získávat zkušenosti s ligovými žáky na Meteoru Praha VIII, odkud jsem se znovu vracel k ženám. Z druhé ligy jsme postoupily do první a já na jaře utekl do Brna. Tam už byla má poslední štace před Tempem u týmu FC Sparta Brno.

Brno mi i po 16 měsících života přišlo cizí. Pokus o změnu života mi tam nevyšel a navíc jsem se cítil ve Spartě Brno nedoceněný. Podmínky pro trénování tam nebyly kvalitní. Proto jsem se rozhodl vrátit do Prahy a pokračovat v kariéře zde.

Brno, to se rovná chlapi! Vše se točí okolo mužů. Minimální návaznost v mládeži, žádná komunikace mezi trenéry a vedením. Zázemí je také o mnoho horší než na Tempu. Na Tempu se cítím v amatérském fotbalu jako profesionál a nutí mě to plnit svoji roli trenéra zodpovědně a svědomitě. Mám zde motivaci. Ve Spartě Brno byly jen dobré zkušenosti ze staršího ligového dorostu.

S fotbalem jsem začal jako většina fotbalistů v 6 letech. Konkrétně v Mostě. Ale bohužel má povaha prosadit se v týmovém sportu mě od fotbalu odtrhla k individuálním sportům. V 19 letech jsem se vrátil opět k fotbalu v týmu Lochkov v pražské B třídě a následně A třídě. Ale po několikanásobných operacích kolen jsem svoji kariéru sportovce ukončil, a dal se tak na mnohem bohatší kariéru trenéra.

"Ano" (úsměv). Mluvilo se o tom, ale k časové náročnosti mladšího dorostu nechci přidávat další aktivity. Navíc nechci o náš čas připravit přítelkyni, která už tak to má se mnou složité. Takže spíše ne než ano. "Jsem trenér!" (znovu úsměv).

Pavel je otevřený všemu ohledně našeho týmu a nebrání se novým poznatkům i názorům. Ale bohužel pro mě je to stále hráč A týmu, a tak musím brát ohledy na jeho absenci u nás. Ale je to dobrý asistent, dost si rozumíme.

Myšlenek mam spousty (zamyšlený pohled s úsměvem). Důležitá je pro mě důvěra. Chci, aby mi hráči důvěřovali. Pamatuji si, jak jsem v 17 letech dělal trenéra karate. Můj vlastní trenér mě tehdy učil, že není rozhodující kvalita, ale podporovat u sportovců chuť a motivaci a s takovými hlavně pracovat. Tak se toho držím a nezapomínám na svoji první radu v roli trenéra.

Oblíbená cvičení mám spíše posilovací na zpevnění těla, kvůli prevenci zranění. Ale rád se zaměřuji na průnikové přihrávky, taková cvičení hodně uznávám.

Nejsem motivátor, jak se říká hecíř. Ale čím více kluky poznávám, tím více vím, jak je motivovat.

Rád bych zkusil profesionální fotbal. Zjistit, zda na to mám kvalitu a zda bych to zvládl i psychicky.

Když netrénuji, tak se připravuji na trénink či zápas. Ale volný čas se snažím věnovat přítelkyni.