18.5.2016 21:43   Jaroslav Teplan  

V předehrávaném utkání s Pískem jsme si chtěli napravit dojem ze Sparty a naplno bodovat po dobře předvedené hře. Bohužel se nám z toho nic nepovedlo.

Hledat pozitivní slova k tomuto zápasu je velice těžké, i když musím říci, že se nám nějakým způsobem podařilo soupeře přehrávat a zatlačit. Bohužel až v posledních 15 minutách utkání, kdy jsme se snažili  ze všech sil výsledek otočit. Škoda, že fotbal se v této kategorii hraje 60 minut. Takže jsme se sami ošidili o 45 minut výkonu, kde jsem postrádal sebevědomí, aktivitu a kreativní řešení a rychlou spolupráci. To znamená, že jsme zmíněných 45 minut na hřišti trápili především špatným a někdy bych nazval i líným pohybem. Kluci jako mávnutím proutku se proměnili ve fanoušky fotbalu a dívali se, co jejich spoluhráč vymyslí s míčem. Ochota se nabídnout, pomoct parťákovi z týmu anebo chtít si s ním pomoct a nehledat řešení sobecky sám, a dále malá snaha ohrozit branku soupeře byly v tomto utkání pro nás často nereálné situace. Přechodová fáze z útoku do obrany u nás jakoby neexistovala. Jako bych slyšel v hlavách kluků větu: Kdo brání, nevěří brankáři! My jim tedy důvěřujeme relativně hodně.

V týmu nám chybí větší konkurence, která by nás dokázala posunovat se dál a nutit ze sebe vydávat větší úsilí. Tím více musím smeknout před klukama, kteří se dokáží vybičovat i bez konkurence, protože ví, že se jedině takhle posunou výkonnostně, ale především morálně dál. Kluci, kteří jsou aktuálně spokojení, že hrají a nedokáží se vybičovat k maximálnímu výkonu, aniž by trenér na ně musel zvyšovat hlas, to budou mít velmi těžké se v tomto ohledu posunovat. Vnitřní motivace pro nás musí být hlavním motorem k tomu, abychom se vydali a mohli se sami sobě před zrcadlem podívat do tváře a říct: Dneska jsem na hřišti nechal všechno, ztratil jsem míč, chtěl jsem ho hned získat zpět, zkusil jsem se zlepšovat ve všech osobních i sportovních cílech, které jsem si nastavil před sezónou.

Neustále se bavíme na toto téma a pevně věřím, že si kluci co nejdříve uvědomí, že trenér za ně na hřišti nehraje, ale jsou to oni, kdo si má užívat ten pocit radosti, nasazení, elánu, umění, herní svobody směrem dopředu a měl by zároveň využít všech těchto prvků k tomu, aby překonal soupeře.

Ještě se zmíním o jedné věci z tohoto zápasu, která pro nás, věřím, byla hodně poučná, a už se s ní v mládežnickém fotbale nepotkám. Kluci si musí uvědomit, že hrají sami za sebe, soupeř s nimi nehraje a nic jim neulehčí, nepodá jim balón, nekopne jim ho, ještě naivně čekáme, že nám ho kopne, abychom mohli pořád hrát. Je potřeba zatnout zuby a být soustředěný jen na sebe, svůj tým a samozřejmě na míč. V tomto směru jsme strašně hodný tým a chybí nám trošku být takový "grázl" na hřišti, který dokáže celý tým zburcovat. Raději sklopíme hlavu anebo hledáme řešení u trenéra. Je potřeba se umět kousnout a hledat způsob jak překonat překážky, které nám soupeři dnes a denně připravují. Není to jen ve fotbale, ale i v životě. Nehledejme výmluvy typu: Proč? Kdyby? Kdo? Hledejme řešení sami u sebe, nevyjde jedno, poučím se a hledám druhé, když nevyjde, najdu třetí!! Ten, kdo padne a znovu vstane, je mnohem silnější než ten, kdo nikdy nespadl. Věřím, že vstaneme a budeme v mnoha ohledech silnější a otrkanější.