16.5.2016 11:32   Libor Koller  

Jak se sami porazit svou laxností a nepozorností. Utkání se Slavií jsme začali pozorně a za deset minut jsme vstřelili šest branek po pěkných akcích a střelách. Byli jsme lepší individuálně, střelecky, v rozehrávkách, v pozornosti a dravosti jsme se "sešívaným" rovnali. Na konci třetí čtvrtiny byl stav jasně na naší straně (18:10), soupeř byl zaskočen naší aktivní hrou a často jen nakopával míče dopředu. A nejen tohle, i další věci mě docela překvapily u takového klubu.

V poslední čtvrtině na jednom hřišti klukům ubývaly síly, ale přesto bojovali o co nejlepší výsledek. Projevil se zřejmě páteční celodenní McDonald Cup a asi něco jako "sebeuspokojení". Na druhém hřišti totiž přišlo ve třetí čtvrtině vítězství o sedm branek. Skoro všem řekla hlava: "jsem fotbalista a ono to půjde samo a nic nemusím". Pozornost, aktivita, bojovnost byly pryč a navzájem kluci hledali chyby na druhých, jen ne u sebe.

Po třetí čtvrtině jsme tedy měli "sešívané" pěkně natržený a zbývalo je jen dotrhnout. Jenže opak byl pravdou. Po prohrané posldní čtvrtině (2:5 a 0:9) některým zbyly jen oči pro pláč a naštvanost na spoluhráče. Opět se potvrdilo, že se musí hrát naplno až do konce. Už nás o tom přesvědčila Bohemka, Žižkov a teď´ Slavia. Až si kluci uvědomí, že tahle "hloupost" musí jít pryč, tak se posunou hodně dál a snad začnou být opravdoví hráči. Tady u nás se totiž nejde vézt s davem, tady se opravdu musí projevit celá osobnost hráče.