20.1.2016 22:49   Jiří Trunečka  

O hřišti u Lhoteckého lesa již nějaké to slovo padlo. Není divu, bez hřiště se fotbal hrát nedá. Proto si zaslouží ještě několik řádek. Opustili jsme je jako louku, která před druhou světovou válkou patřila Stavebnímu družstvu německých úředníků bank a spořitelen a byla předurčena k výstavbě rodinných domků. V roce 1942 byl pozemek přepsán na Prager Volkswohnungs-Verein a jako takový byl po válce zkonfiskován.

Na konci padesátých let byl v té době již značně vyšlapaný travnatý povrch nahrazen škvárou, která lépe snášela zvyšující se zatížení. V roce 1983 byl vybudován drenážní systém, díky němuž patřila tempácká škvára za deště mezi nejlepší v Praze.

Pokud ovšem nepršelo, nebo obětaví funkcionáři, trenéři a rodiče škváru nekropili, převaloval se nad hřištěm tmavý oblak. Ten stále víc a víc dusil místní fotbalový klub. Naději přinesla výstavba travnaté plochy nad opěrnou zdí na počátku nového století. Vzhledem k počtu týmů se však i nadále trénovalo většinou na škváře, která již byla v té době přežitkem.

Děti odcházely do jiných klubů, kde se z nich při tréninku nestávali havíři. Tempo skomíralo. Jeho pýcha, skvělé přípravky a žákovské týmy, zůstala jen ve vzpomínkách.

Záchranu klubu přinesla rekonstrukce dolního hřiště, která se v roce 2004 uskutečnila za významné podpory Městské části Praha 4 a Hlavního města Prahy. Nově složenému výboru, do jehož práce se zapojili i hráči A-týmu, kterým nebyl úpadek klubu lhostejný, se podařilo shromáždit prostředky na historicky největší investici v dějinách klubu.

Na místě škvárového hřiště vyrostla nová travnatá plocha s automatickým zavlažováním a menší tréninkové hřiště s umělou trávou a osvětlením.

Na Tempo se začaly vracet děti, klub znovu zvedl hlavu k životu.