18.5.2015 12:42   Dominik Kadlec  

Dominiku, je to tak, vypadla. Pocházím od Opavy a naše vesnice již spadala pod Sudety, díky tomu jsme za Němců přišli o diakritiku a děda to tehdy neřešil. Je komplikované to uhlídat na úřadech a u různých smluv. Například maturitní vysvědčení mi dělali nadvakrát. Na druhou stranu je to jedna z věcí, kterou jsme jako rod jedineční.

Jednou jsem v Liberci potkal jednu Pražandu. Zamiloval jsem se do ní a ona do mě. Po čase jsem zjistil, že ji z Prahy do Opavy nedostanu, tak jsem se vydal já za ní. A teď mě máte tady.

 V Praze už jsi fotbal nehrál, ale jak tomu bylo, když jsi byl ještě doma v Opavě?

S fotbalem jsem začal v devíti letech. Tehdy jsme začínali trénink tím, že jsme třikrát oběhli hřiště a hráli jsme na velké hřiště v jedenácti. Dokonce to bylo tak, že jsme hráli společně i s druhým stupněm. Zbyla na mě pozice pravého obránce, od páté třídy jsem hrál stopera. Táhlo mě to do zálohy, tam jsem se ale nikdy nedostal. Po základce jsem šel do Olomouce na střední školu s internátem. Trénoval jsem tam přes týden sám a měl jsem i možnost trénovat na Sigmě, víkendy jsem trávil doma v Opavě. V kabině bylo ale čím dál víc dusno, klukům vadilo, že s nimi netrénuju, ale hraju v základu a oni sedí na střídačce. Jednou jsem to už nevydržel a znechucený skončil ze dne na den. Trenéři pak už neměli šanci mě dostat zpátky. Teď můžu jen závidět malým klukům, že hrají malé formy kopané a třeba na Tempu všichni hrají všechno. Navíc v Praze je obrovská konkurence, kluci si tak tady mají možnost měřit síly se špičkou v republice. Je to úplně jiný svět, než když jsem hrál já.

Jasné to nebylo, mohli z nich být judisti po mamince a dědovi, tomu bych nerozuměl. Naštěstí se potatili a hrajeme fotbal. Jsem rád, že je to oba baví. Potenciál je v obou a věřím, že u něj zůstanou déle než já. Podmínky na Tempu k tomu mají špičkové, tak jim to snad vyjde.

Díky manželce, ta teď toho ale možná trochu lituje... Ve školce byl plakát na nábor do školičky, šli jsme tehdy s Tomem. Vašek ho odmítl, protože mu tehdy byly tři. Rok na to už byl Tom na Tempu. S Honzíkem to už bylo tak nějak automaticky.

Nějak se to vyvinulo samo. Ze začátku jsem se nebránil občas vypomáhat, pak pravidelněji a nakonec jsme se spolu domluvili na oficiální spolupráci. Trénování mě baví a užívám si to. Mám dobrého hlavního trenéra a i s ostatními asistenty jsme fajn tým. Sobecky to dělám i kvůli sobě. Je to pro mě relaxace, kdy během času stráveného u fotbalu nemyslím na práci a čistím si tím hlavu. Výhodu mám v tom, že jsem v práci na pozici, kdy si mohu upravit pracovní dobu a doháním to po večerech a nocích.

Je to velmi složitá otázka. Jak se potkáváme se soupeři, tak je to poměrně časté a asi i nezbytné, že se tátové věnují trénovaní svých dětí. Trenérů je málo. Komplikované je to v tom, že ač bychom my "trenéři tatínkové" měli být objektivní, tak na své ratolesti máme větší nároky a jsme na ně často přísnější než na ostatní. Je to možná i proto, že nechceme, aby si rodiče mysleli, že jsou naše děti protěžované, často to pak je ale naopak. Někdy tím děti mohou trpět. Apeluji tím i na ostatní "trenéry táty", zkuste se zamyslet nad tím, jak to funguje u vás...

Víš, že jsme spolu o tom mluvili před pár měsíci. Tehdy jsem uvažoval o konci. Viděl jsem, že to není ono a Tom měl období, kdy mu to podle mne neprospívalo. Dostal jsem od tebe zpětnou vazbu na to, jak to vidíš ty. Uvědomil jsem si, že na tom něco je a snažil jsem se zapracovat hlavně na sobě. V kombinaci se zlepšením Tomášovy psychiky to docela zafungovalo. Posunul se výkonově zase o kus dál. Je víc v pohodě i doma a taky fotbal ho víc začal bavit. Teď mám pocit, že by to ještě mohlo tak rok, dva fungovat. Uvidíme.

 Máš nějaký trenérský nedostatek, který si uvědomuješ a pracuješ na něm?

Jéjej, tak to bychom tady mohli být dlouho. Každý člověk by se měl celý život vzdělávat a pracovat neustále na sobě. Dvojnásob to platí pro trenéry dětí. Mají na ně obrovský vliv, tráví s nimi spoustu hodin týdně. Mám za sebou licence C a Grassroots, které byly pro mě zajímavou zkušeností. Nedozvěděl jsem se tam až tak moc nových věcí, na Tempu to děláme tak, jak se to na licencích učí, bylo tam ale několik zajímavých přednášejících, kteří se nebránili diskuzi. Doma už mi bohužel neprojdou další víkendy, abych si dodělal Béčko. Snažím se tak načíst, co kde jde, a čerpat i ze zkušeností ostatních kolem mě. Vše si vždy v klidu promyslet a vzít si z toho to nejlepší a posunout se o krůček dál. Největší úkol, co jsem si dal je, že se snažím maximálně oddělit roli trenéra od táty, co je doma a fandí svému klukovi. Nezdá se to, ale dá to práci. Uvědomil jsem si, že to je věc, kterou jsem dřív moc nezvládal.

To je spíš otázka na vedení klubu. Nedokážu posoudit, nakolik jsem dobrý trenér a zda o mě bude zájem. Třeba budou rádi, až skončím:-). Zatím jsem u 2006, příští rok taky a pak uvidíme. Čtvrtky pomáhám Vaškovi u 2009, možná strávím i nějaký čas u nich, kdo ví. Rozhodující bude časová náročnost. Hlavně jak půjde skloubit zápasy a tréninky Toma a Honzíka. Navíc ještě čekáme na podzim další přírůstek do rodiny, takže uvidíme. Jestli to bude další kluk, tak se fotbalu taky asi nevyhne...

Práce okolo je docela dost, není to jen o času, co se tráví na hřišti. Souvisí to s koncepcí klubu a tím, že se Tempo dostalo tam, kde je, "papírování" je docela dost. Dá se to ale zvládnout. Katka je velmi tolerantní, bez toho by to určitě nešlo. Chápu ji, že je trochu mrzutá kvůli tomu, že se nikam pořádně nedostaneme. Přece jen pět dnů v týdnu máme fotbal, skoro všechny víkendy někdy něco je. Je to pro ni náročné. Obdivuji její trpělivost a chtěl bych jí za ni tímto i poděkovat.

Zeptal bych se vedení klubu, jak to vypadá s úpravami areálu, o kterých se nedávno mluvilo (stěna, workout, umt za spodním hřištěm), jestli už jsou nějaké reálné termíny, kdy se na ně můžeme těšit?

Jiří Humpolík se ptá trenéra brankářů Zdeňka Hrušky: Jak se mu na Tempu trénuje. A jestli by stál o to, kdybychom trénovali brankáře spolu.