24.4.2015 10:34   Dominik Kadlec  

Ahoj Michale, trenérsky působíš u ročníku 2005. Jak ses k tomu dostal?
Čirou náhodou. Jak víš, tak jsem působil v Lipencích, kde jsem se k fotbalu dostal prostřednictvím mého syna, který tam hrál fotbal jako doplňkový sport k lednímu hokeji. Nakonec si zvolil jako hlavní sport fotbal, a tak jsme přemýšleli do jakého klubu půjde. Jelikož jako bývalý vrcholový sportovec, vím, že ve velkoklubech se moc dlouhodobější koncepcí mládeže nezabývají, tak Tempo mi připadalo v této souvislosti optimální. Druhá věc je ta, že jsem na trenérské licenci potkal Tondu Plachého a jeho filozofie se mi líbila. Hodně se přibližuje trendům, které používají v zahraničí.

To byl vlastně další důvod, proč přešel kluk na Tempo. Už jsem ho dál sám trénovat nechtěl. Určitě ne jako hlavní trenér. Ze začátku jsem se na něj chodil jenom koukat. Nicméně Tonda mě oslovil, jestli bych nechtěl pomáhat a já se nakonec rozhodl pro asistenta trenéra. No a už jsem tady rok a půl a dokonce pomáhám Tondovi i s ročníkem 2008. Jinak si myslím, že otec by neměl trénovat v týmu, kde hraje jeho syn. V některých zahraničních klubech je to dokonce zakázané a to i v přípravkách. Má to určitě svoje důvody.

Někdy na oko jo. I aby kluci neměli pocit, že to má jednodušší, protože má tátu asistenta trenéra. Spíše nechám to důležitější vysvětlování na hlavním trenérovi a někdy ho i o to žádám, aby mu to raději řekl on, protože čím je kluk starší, tím méně nějaký ty rady od táty přijímá. S příchodem puberty to bude ještě horší, to je jasné.

Já na Lipence nedám dopustit. Pořád mám jejich vlaječku v autě. Já si myslím, že na ten počet hráčů co mají, mají dobré podmínky, možná lepší než my. Mají udělané hřiště pro děti, velké hřiště mají také pěkné. Myslím si, že to tam s mládeži dělají dobře, že tam lidé fotbalem dost žijí. Snaží se, jak můžou, ale těch dětí mají prostě málo, je to menší klub. Já když jsem tam začínal, tak jsem měl třeba tři ročníky v týmu dohromady, což je mezi nimi obrovský rozdíl, ale těch děti tam prostě tolik není. Dneska ještě ne každé dítě chce ten fotbal dělat. Co mě trošku štvalo, tak že jsi něco domluvil a v podstatě jsi pořád sháněl děti jestli přijdou. Pořád jsi musel za rodiči a někteří spolupracovali dobře a někteří hůře.

No ono tady se to možná spíše ztratí tím, že je tady hodně dětí. Ale i tady jsou rodiče, kteří neomluví dítě. Ono to bude stejné. Vždycky jsou někteří zapálení, kteří berou, že má trenér trénink připravený pro nějaký počet dětí, nebo že má nějaké zápasy a pak jsou tací, kteří vodí děti jen tak, je jim to šumák a nebo dítě prostě omluvit zapomenou.

Jak už jsem říkal, mně se jeho přístup líbil, už když jsem šel dělat ty trenérské zkoušky. Tehdy jsem si je šel udělat, protože jsem chtěl vědět, co je nového. Já jsem vlastně vždycky čerpal z toho, jak trénovali mě. Přiznám se, že ze začátku jsem na děti také dost tlačil a dokonce jsem na ně i řval, ale to bylo dané tím, že jsem to bral jako normální, protože nás dříve takhle prostě trénovali. No a pak jsem si přečetl někde Tondův článek, načež jsem také viděl v zahraničí, jak to s dětmi dělají a tam bylo normálně ticho, a tak jsem se tím začal zabývat a šel jsem na ty zkoušky, kde zrovna on měl tu přednášku a mě to chytlo. Začal jsem takto trénovat v praxi a zjistil jsem, že to funguje, že to funguje víc než to ostatní. Baví to i ty slabší povahy a nakonec se i z nich vyklubou draci. Nyní, když s ním trénuji, tak vlastně vidím pod pokličku toho, co on dělá. Někdy si třeba myslím, že dává klukům tu volnost až moc velkou a možná moc dlouho. Ono je to něco jiného s těmi kluky malými a těmi v pubertě, do které už jdou dnes dřív. Potom už to tou tzv. americkou výchovou úplně nejde a  je už potřeba si rozhodnout, jestli ten kluk to dělat chce nebo nechce. Zkrátka si myslím, že by ten přístup měl být o malinko tvrdší, že by tam mělo být více takové disciplíny.

Tonda s Liborem Kollerem jsou hlavní trenéři, já působím jako asistent. Nicméně oni mi dávají volný prostor v tom, že když mám pocit, že bychom měli něco trénovat, tak si to připravím a přijdu s tím za nimi. Tonda nebo Libor to schválí, nebo taky ne. Někdy to, co připravím, děláme až příště. Já to beru, jednak mají jako bývalí prvoligoví hráči fotbalu obrovské zkušenosti a také mají větší cit a odhad, jaké cvičení je pro tuto kategorii dobré.

Fotbal jsem hrával jako doplňkový sport k lednímu hokeji, který jsem dělal vrcholově z počátku za Spartu a další tehdejší prvoligové dorostenecké kluby. Většinou to pak už bylo jen v rámci suché přípravy ledního hokeje, na víc už nebyl čas.

To určitě, já jsem dost impulzivní člověk, takže si musím dávat pozor a držet se zpátky. Nepatřím k těm, co jsou jako mrtvá ryba, spíše naopak, takže když to začnu moc prožívat, tak se musím držet.

Určitě bych chtěl učit děti tak, aby je to bavilo, což není jednoduché. Není nic lepšího, než když slyšíš kluky po tréninku, jak si říkají, ty jo, dneska to bylo dobrý.

Kontrolovat a pravdivě si zapisovat plnění domácích fotbalových úkolů musí kluci už sami. Mohou je při tom motivovat rodiče, popřípadě si s nimi i zacvičit. Samozřejmě, že na konci měsíce to někteří s těmi body trochu přehání. Nicméně pokud hráč tvrdí, že dělá denně 50 kliků a 20 zpracování pravou a levou, mělo by to být i na tréninku vidět a pokud ne, tak se vlastně ztrapňuje ten dotyčný sám. Je to jako když někdo říká, že dodržuje správnou životosprávu a má přitom kaďák jako horu Říp. Pokud nemá nějaké zdravotní indispozice, je to nepravděpodobné.

Zajímalo by mě, co si Tonda Kinský myslí o tom, že by měli všichni kluci projít nějakým základním brankářským tréninkem, aby všichni měli brankářské základy. Kluky v brance v přípravce střídáme, ale spousta kluků neví, jak po tom míči má skočit, jak se udělá robinzonáda, jak ho má chytit.