4.1.2015 16:51   Antonín Plachý  

Trenéři, kteří dávají do branky stále stejné děti, aby neprohrál tým, jsou zaměřeni hlavně na výsledek utkání, ať již říkají cokoliv. Poctivější či aktivnější trenéři se pokusí o domluvu se soupeřem o střídání hráčů v brance.

V mladší přípravce, tedy v ročnících U7-U9, je chytání míče a hraní v brance součástí všeobecného rozvoje. Děti to mohou trénovat každý den s rodiči či kamarády. Činnosti jako je chytání a házení míče, pády a vstávání, by měly umět všechny děti a nedá se mluvit o specializaci brankář. Neznamená to, že by některé děti v tomto věku nemohly chodit na brankářský trénink (U8/U9), ale měl by odpovídat jejich kategorii a být jen rozšířením či doplňkem běžného tréninku fotbalových dovedností s ostatními. Dostatečnými se jeví třeba 20 minut týdně v některých měsících, kde se zabýváme základy, jako je technika chytání míče v různých polohách, házením míče.

Tempo Cup 2013 pro ročník 2004 a mladší

Jaké tedy cvičení a hry lze provádět se všemi? Některé děti jsou již v 5 letech schopné chytat míče do dlaní, nejen do košíčku (náruče) ale i postupně je možné přidávat i další činnosti jako je chytání a házení v pohybu, třeba i ve výskoku. To jsou talentovanější schopni dělat kolem 8. roku věku a méně talentovaným to jde hůře a později. Dále například chytání po otočení, po kotoulu s dopadem atd. Stejně tak jsou některé děti schopné již v 5 letech ve dvojici jeden míč přihrávat nohou a druhý míč házet rukama.

V kategorii U9 by již měly děti umět chytit po vlastním nadhozu míč bezpečně do dlaní ve výskoku, a nejlépe do téměř natažených rukou. Správnou techniku házení nejlépe procvičíme s tenisáky, nebo kameny u potoka (levá i pravá ruka). Jde nejen o nácvik a rozvoj techniky házení, ale zároveň ve všech podobných činnostech o kompenzaci ryze fotbalové zátěže, kterou je kopání a vedení míče. Má to tedy i výrazný zdravotní přínos.

Příklady her a cvičení:
Střílečka. Děti jsou proti sobě (6-10m dle věku a schopností) v malých brankách hrají, kdo trefí branku a druhý chytá. Hráče učíme kopat i chytat zároveň formou hry. První navádí míč okolo mety za brankou a z úrovně branky z pohybu střílí. Hrát se dá i házením na branku či hlavičkováním (U9). S postupujícím věkem a herní dovedností (U8-U9) již můžeme zvětšit vzdálenosti či branky, ale jen tak, aby byl vyrovnaný počet úspěšných brankářských zásahů a gólů. Pokud chceme učit chytání, musí opravdu v brance zasahovat. Můžeme využít i k učení vhazování „autu“. I v těchto malých hrách můžeme organizovat malý turnaj.

Dva míče. Podobně jako jsme zmínili výše, některé děti jsou schopné již v 5 letech ve dvojici střídavě jeden míč přihrávat nohou po zemi a druhý míč házet rukama. Dvojice jsou proti sobě na vzdálenost, na jakou se jim to daří. Trenéři mohou tam, kde se to nedaří ve dvojici hráčům využít rodiče, nebo se sami zapojit. Dospělí většinou přihrávku zpřesní a nastartují tak dítě k větší úspěšnosti. Lze také využít toho, že oba míče ve dvojici se hází, ale jeden o zem a druhý vzduchem, cvičení je vhodné v U8.

Házečka. Hra, která rozvíjí chytání a házení spolu s vedením míče. Hrají proti sobě dva týmy, hráči jednoho týmu vedou míče v prostoru cca 15x15m a hráči druhého týmu se snaží přihrávkami (nesmí s míčem běhat) dostat blízko k hráči a trefit míčem - v ročníku U9 stačí, když trefí hráče (jen do nohou) ve starších kategoriích již mohou zkoušet trefit míče, kteří protihráči vedou. Házejí a chytají tedy za pohybu s přihrávkami do různých stran včetně nutné orientace v prostoru a rychlé reakce. V ročníku U9 ještě nejsou děti schopné tuto hru hrát rychle a ve starších U10-11 a výše přidáváme na obtížnosti a více hlídáme chyby jako kroky s míčem. Vhodné je dát tak zhruba jeden míč na 3-4 přihrávající. „Vybité“ hráče nevyřazujeme, jen počítáme, kolik se týmu podařilo získat „životů“ soupeře. 

K výrazné činnosti v brance v kategorii mladších přípravek patří také poziční hraní hráče v brance při utkání a všem je třeba vysvětlovat zásady správného
chování:

• Stále sledovat hru a být včas ve střehovém postavení pro chycení míče 

• Nebýt stále na brankové čáře, ale posouvat se „za hrou“ do hřiště.

• Snažit se stát na spojnici míče a středu branky

• Vybíhat proti útočníkům se snahou vzít míč, nebo zmenšit střelecký úhel. Toto rozlišování přichází tak v kategorii U9, i když cíleně je lze do dětí „natlouct“ i dříve. Je to však zbytečné.

Pokračujeme v činnostech všeobecného rozvoje, ale na přechodu U9/U10 již můžeme dopřát více místa specializovanému tréninku na post brankáře. K výběru brankáře patří více okolností, z nichž nejdůležitější je, aby to hráče bavilo a nebál se míče. Pokud hráč tělesně odpovídá někomu z rodičů, lze předpokládat, že o něco málo toho rodiče přeroste, nebo dosáhne aspoň jeho výšky. Zde tedy můžeme využít i kritérium odhadu výšky, v případě, že si na post brankáře vybíráme. Jde i o to, aby nebyl po rodičích opravdu malinký, protože to by mu přinášelo zklamání i v blízkých letech. Nicméně odhad výšky kolem 185 cm je dostačující i pro vrcholový sport. I hráč, který již chce být brankař, se však má dostávat pravidelně do hry jako hráč.

Koučink: Nikomu není příjemné dostávat góly, ale je třeba hráčům i rodičům vysvětlovat, že když brankář udělá chybu a dostane gól, není to důvod „mu nadávat“. V tomto momentě jde o výrazné výchovné působení směrem ke spolupráci, vzájemné pomoci a úctě ke druhým. I z toho důvodu je vhodné, aby se do branky dostávali stále ještě všichni hráči a zkoušeli si opakovaně tuto situaci, protože pro uvědomování si je třeba mít zážitky opakované. Pokud by k nějakým výčitkám došlo, je třeba, aby kouč hned zasahoval, i vystřídáním ze hry a situaci s hráčem rozebral. „Když ty jsi byl v brance, nadával Ti někdo, že jsi to nechytl? Bylo ti příjemné, když ti ostatní nadávali?“ Výchova je stále prvořadá! Naopak za podařené zákroky je vhodné opakovaně chválit, protože v brance je třeba mít sebedůvěru na nejvyšší úrovni.

Chytání míče letícího na brankáře po zemi – dvojí krytí, kdy je tělo za rukama chytajícíma míč. Ať již je to míč letící vzduchem, nebo po zemi. Pro budování správného stereotypu bezpečného chycení je vhodné, aby se chycený míč ukryl do náruče, ačkoliv ve hře a ve hrách můžeme vyžadovat rychlé rozehrání a pokud hráči míč nevypadává, pak tento prvek bezpečného ukrytí míč v náruči pomíjíme.

Chytání míče letícího na brankáře vzduchem – zde je nejsložitější místo, kdy míč letí ve výšce břicho hruď a není jisté, zda ho raději chytat spodem – „do koše“ nebo vrchem – „do dlaní“. Rada brankáři by mohla být, ať to chytí tak, aby mu to nevypadlo. Jakmile však brankář není schopen se dostat za míč tak, aby splnil dvojí krytí a chytá míč „do koše“ způsobem, že si jej vlastně sám může hodit do branky, je výhodné učit chytat „do dlaní“.

Chytání míče ve výskoku nad hlavou – patří stejně jako předchozí k činnostem, které mají zvládnout všechny děti. V U9 by měly zvládnout po vlastním nadhozu chycení míče ve výskoku. V U10 můžeme již trénovat v přenosné brance, včetně celého řetězce, jak brankář vybíhá, vyskakuje, chytá míč do dlaní a navazuje rozehrou, nejlépe na druhou stranu, než ze které přišel centr, ale vždy na volného = brankář rozehrou trefuje branečky, a když tam „nahází“ několik míčů opakování je z druhé strany. Probíhat může soutěž brankařů, kdo chytí více míčů a hodí je do branečky vrchním jednoručním hození vzduchem. Odraz učíme z levé i pravé nohy od počátku, přičemž pokrčená noha je blíže středu hřiště jako obrana proti soupeřům. Stačí, když trenér nahazuje ze 4-5m metrů rukama, protože je to přesné a neztrácí se zbytečně čas. Deset opakování 2-3x v týdnu je v tomto věku lepší variantou než jeden dlouhý brankářský trénink. 

Chytání (vyrážení) míče v pádu. Techniku pádu, pokud ji někdo nemá přirozeně správnou díky nadání, začínáme z kleku, aby se děti tolik „neomlátily“ množstvím pádů, než zjistí, jak to vlastně udělat. Začíná se na míče umístěné na zemi a cílem je aby se hráč natáhl a míč udržel v dlaních. Je možné mu do něj i mírně kopnout. Pak mohou hrát děti proti sobě kutálenou na malé branky, kdy se z kleku či ze stoje odehrává chytání míče letícího po zemi formou hry. Také již můžeme ukazovat, že jedna ruka dosáhne dál, než když se v pádu snaží brankář dosahovat oběma. Nicméně více záleží na tom, aby se děti pádu nebály, zkusily si správnou techniku na měkké podložce a vždy se snažily dosáhnout na míč, nikoliv jen bezúčelně skočit.

Již jsme několikrát zmínili rozehrávání. Pro bližší vzdálenost učíme rozehru rukou po zemi tzv. „nakutálením“ míče spodním obloukem paže. Na delší vzdálenost házíme míč horním obloukem jedné paže, nikoliv dvěma. V této kategorii již nedělá problém míče obemknout rukama tak, aby šel technicky správně vyhodit. Pokud to situace ve hře dovoluje, necháme hráče rozehrávat nohou a nenutíme je k házení. K tomu samozřejmě patří i vyjetí s míčem od branky a rozehrávka v momentě, kdy je napadán. V těchto chvílích očekávejme chyby v rozehrávce, nebuďme z toho naštvaní a opakovaně nabádejme, ať hráč tuto zkušenost získává a vylepšuje své chování.