FC Tempo Praha
Táta trenér
17.10.2014 21:13
Antonín Plachý
Pátý díl seriálu o metodice tréninku dětí.
Minule jsme se zabývali obsahem tréninku, předtím i způsobem, jak někoho učit. Mohli bychom se bavit ještě o metodách či detailech co a jak učit v jakém věku, aby to stále gradovalo. Podívejme se však na něco, co je v menších oddílech běžnou záležitostí a na problém, jenž je fenoménem doby. Nad tím, jak by měl fungovat vztah mezi synem a otcem, který ho trénuje.
V předchozí souvislosti je třeba zmínit situaci, kdy otec trénuje své děti, což je častý jev. Většina lidí, co tím prošla, to zpětně nedoporučí, ale jsou i tací, kteří v tom výrazný problém nevidí. Nakonec, někdy ani není jiná varianta. Vždy záleží na síle osobnosti trenéra a zde je třeba vyzdvihnout nutnost obrovského množství trpělivosti a smyslu pro spravedlnost trenéra-táty.
V předchozí souvislosti je třeba zmínit situaci, kdy otec trénuje své děti, což je častý jev. Většina lidí, co tím prošla, to zpětně nedoporučí, ale jsou i tací, kteří v tom výrazný problém nevidí. Nakonec, někdy ani není jiná varianta. Vždy záleží na síle osobnosti trenéra a zde je třeba vyzdvihnout nutnost obrovského množství trpělivosti a smyslu pro spravedlnost trenéra-táty.
FC Tempo Praha - SK Union Vršovice 11:13
„Vždyť jsme se dohodli, že budeme hrát do deseti a ty už chceš končit, když je to 6:7?“ V ten moment můžeme navrhnout kompromis:
„Dobře, jestli už nemůžeš, tak pojď hrát, kdo dá gól, vyhrál.“ Táta tak neustupuje z pozic předchozí dohody, ale zároveň je schopen reagovat na aktuální stav dítěte, které už je třeba unaveno, protože ve hře naběhalo daleko více než rodič.
„Dobře, jestli už nemůžeš, tak pojď hrát, kdo dá gól, vyhrál.“ Táta tak neustupuje z pozic předchozí dohody, ale zároveň je schopen reagovat na aktuální stav dítěte, které už je třeba unaveno, protože ve hře naběhalo daleko více než rodič.
Z hlediska společných aktivit by je mělo určovat spíše dítě, nebo by měl být počet návrhů vyrovnaný. Táta by neměl syna (samozřejmě ani dceru) tlačit neústupným navrhováním dalších a dalších činností, směřujících vždy jen k fotbalu. Tak by mohl velmi snadno vypěstovat averzi k fotbalu vůbec. Vhodný je typ nabídek: „Chceš si něco zahrát? Dáme si nějaké soutěže? Vymyslíš ty jednu soutěž a já jednu soutěž?“
Pokud má táta „problém“ opačný, že syn chce neustále jen hrát fotbal, pak může využívat podobné otázky a výzvy, které fotbalové aktivity doplňují a kompenzují jednostrannou zátěž. „Dobře půjdeme hrát fotbal, ale já bych si chtěl potom s tebou zajezdit na kole.“ „Jo, zastřílíme si penalty, ale deset budeš kopat ty a deset já na tebe.“ Umíš dobrý kličky, ale na tenhle strom asi nevylezeš, viď?“
U vlastního dítěte lze dobře i špatně rozvíjet individuálně i motivaci. Jestliže bude otec mít přehnané nároky a neustále bude příliš „tlačit na pilu“, pak bude možným významným motivem dítěte plnit přání táty. Může časem vzniknout pocit dítěte, „aby nezklamal tátu“, nedělá tedy sport kvůli sobě. Jestliže ale bude rodič dobře vážit míru „aktivizace“ dítěte, tak může velmi výrazně posílit vnitřní motivaci hrát, trénovat a zlepšovat se. Dokonce lze říci, že se dá takto přes dílčí vnější motivační pobídky (vyzývání k činnosti, občasné zasloužené odměny…), které zmenšují frekvenci, vybudovat i vnitřní motivaci. Uvažujme o tomto postupu. Rodič stimuluje svého často odmlouvavého a „ufňukaného“ syna: „Když budeš měsíc trénovat tak, že nebudeš fňukat, že budeš dávat pozor, když něco říká trenér (táta), budeš se snažit a ne dělat blbosti, tak možná získáš ten žraločí zub, co tak moc chceš. Budeme si škrtat do papíru, kolikrát se ti to povedlo, chceš?“ Mluvíme o věku 6-8 let, kdy se dítě rozhoduje, zda hrát či ne a samozřejmě o tom nějak spolurozhodují rodiče. Dítě v tomto věku může mít velké výkyvy pozornosti a toho „baví-nebaví“. Když je takto stimulujeme zvenčí, i drobnějšími pobídkami: „Pojď si zahrát na rekord, kolikrát sestřelíš tuhle tyč!“ můžeme děti přitáhnout blíže k činnosti, kterou se učí a zdokonalují se v ní. Tím, že se zdokonalují, je činnost více baví a postupně přestávají potřebovat vnější motivaci. Podobně uchopený proces by ale měl končit někdy okolo 9. roku věku. Buď dítě začal fotbal (jiná činnost) viditelně a trvale bavit a i bez vnějších pobídek se snaží, nebo je čas uvažovat o změně. Někteří psychologové, ale i praktické příklady tuto hranici posouvají u chlapců o něco později.
U dětí, které jsou viditelně vnitřně motivovány a je vidět že chtějí hrát, že se snaží atd., budou takové vnější pobídky zbytečné a dokonce i spíše na škodu, ačkoliv nelze říci, že by vždy byly špatně. „Pojď se vsadit o čokoládu, že ten bazén nepřeplaveš.“ Dají se občas využít k tomu, že se dětem ukáže, čeho jsou schopné, když chtějí.
Nelze tvrdit, že se takto vždy dosáhne úspěchu a míra vnějších pobídek, jejich zmenšování a doba, za kterou se přetvoří vnější motivace na vnitřní, je individuálně odlišná a vždy ji musí vážit rodič.
Zpočátku, někde okolo těch 5-6 let, u dětí nemusí být žádná motivace, jít si hrát někam do klubu, protože si stejně dobře hraje na pískovišti za barákem. Postupem času se buď přiklání spíše k pokračování v činnosti, nebo ho to spíše nebaví, což je nejčastěji spojené s tím, jak mu činnost jde a jak se při ní cítí. Pokud zažívá úspěchy, byť třeba jen malé, často to stačí k vybudování kladného vztahu. Může se ale stát i složitá situace, kdy dítě sice zažívá úspěchy, ale nestačí ostatním. Třeba se zlepšuje v nějakých činnostech, nebo někdy díky složení týmu vyhraje utkání, což je téměř emoční slastí, která dítěti chvíli vydrží, ale ostatní se zlepšují rychleji a nůžky se pomalu rozevírají.
ČAFC Praha - FC Tempo Praha
Pokud zmíněnou situaci pozoruje trenér-táta u svého dítěte, musí se snažit opustit pozici striktního stanovení „budeš chodit na tréninky a hotovo“, protože tak nejspíše vypěstuje averzi k fotbalu a tichý odpor k sobě. Pokud v tomto případě táta-trenér nechce rozhodnout radikálně o jiném sportu, pak je taktičtější zvolit jiného trenéra pro své dítě. Pokud ani to nejde, protože jiný trenér zkrátka není, tak s velmi mírným tlakem na volbu dítěte je vhodné souběžně představit dítěti jiné aktivity, které by se mu mohly také líbit. Třeba je v sousedství i atletický klub, nebo skautský oddíl. Nejdůležitější je vychovávat zdravě motivovanou a sebevědomou osobnost, nikoliv hráče fotbalu. K tomuto cíli by měl směřovat i táta-trenér.
Jak to poznávat, se řídí dvěma zásadními body. 1. Dítě je na tréninku spokojené – baví ho to. 2. Dítě se na trénink těší. U druhého bodu to ale není v prvních letech podmínkou, protože dítě, které se třeba dívá na pohádky , nebo si hraje s kamarády, nemusí skákat nadšením z každého tréninku.
Z hlediska organizace týmu je dobré mít více trenérů a dávat syna alespoň na část tréninku k druhým trenérům.
Pokud syn nepatří k nejnadanějším a má třeba i problémy, aby se dostával dostatečně na hřiště, když je větší počet hráčů, má takový trenér táta téměř rodičovskou povinnost, aby svému dítěti trochu pomohl. To však nesmí přerůst v to, že vyšlapává dítěti cestičku, na kterou nemá, za což nemají spoluhráči rádi hráče ani trenéra a ten postupně ztrácí přirozenou autoritu. To se může stát i v opačném případě, že syn trenéra patří k lepším hráčům a dopustí se extrémů, jako třeba stálé rozdělení na „lepší a horší“ hráče, aby to jeho synovi ti horší nekazili. Lze pak očekávat nejen rozpory mezi hráči, ale i mezi rodiči.
Trenér vždy zvažuje míru svého působení a trenér-táta musí tuto míru ve svém přístupu ke svému synovi zvažovat dvojnásobně. Zejména s pomalu přicházející pubertou v mladších a starších žácích, by měl být trenér–táta připraven na to, že se jeho syn vzbouří a jeden z nich dvou bude muset odejít. Pokud je hráč v oddíle spokojen, a není v roli „protěžovaného synka“ nemělo by se to týkat jeho. Pokud v této roli je, pak by měl odejít hráč. Z hlediska klubu je v ten moment optimální řešení, pokud se trenér-táta přesune k jiné věkové kategorii. Klub neztratí trenéra, který může i nadále sledovat syna, ale syn dále musí v klubu fungovat zcela samostatně.
Rozvedení rodiče
Situace, kdy jsou rodiče rozvedení, nebo se rozvádějí, je v současnosti velmi častá. S povzdechem by se dalo říci, že když je to běžné, je to vlastně normální. Takto by to mělo být řešeno s dětmi, aby samotné necítily od kouče či v obecně oddíle nějaké pnutí, za které nemohou. „Někdo zkrátka má rodiče, kteří spolu žijí a někdo ne, ale vždy ho mají stejně rádi.“
Na hlubší vysvětlování souvislostí, co je správné a co „jen nutné“, přijde čas nejdříve okolo puberty. Pokud si kouč není jist, jak o situaci mluvit, když přijde situace, kterou je třeba řešit, stačí výše uvedená věta a informovat rodiče, že se něco takového v kolektivu narazilo. Konzultace kouče s psychologem může velmi pomoci.
Pokud je trenérem sám rozvedený či rozvádějící se rodič, musí v každém případě svou činnost konzultovat s druhým z rodičů. Může to být velmi vhodná příležitost, jak se setkávat s dítětem, ale nesmí se to stát příčinou sporů s dítětem či druhým rodičem. Pokud se rodiče nejsou schopni domluvit, neměl by pokračovat vztah rodič trenér – dítě hráč, alespoň na nějakou dobu, než se situace nějak uklidní a bývalí partneři spolu budou opět schopní mluvit tak, aby to bylo ku prospěchu dítěte.
Bývalí partneři se mohou domluvit na nějakých kompromisech typu:
Táta vede trénink v případě, že vše ostatní probíhá dle dohod (platí výživné, vyzvedává si dítě, neopíjí se…). Pokud tomu tak není, je lepší když táta od týmu odejde, jinak by musel odejít syn, což může znamenat velké komplikace, či konec s fotbalem.
Táta vede tým svého dítěte jen v tom případě, že to dítěti samotnému nevadí a chová se normálně. Pokud by se choval jinak v přítomnosti otce, třeba byl smutný, agresivní či nesoustředěný, pak je lepší takto nepokračovat.
Táta bude trénovat tým svého kluka jako jeden z trenérů, ale bude vést naprosto převážně jinou tréninkovou skupinu.
Táta se bude se synem bavit při tréninku jen o fotbalových věcech a nebude vyvolávat otázky či narážky na situaci mezi rodiči, či dalšími partnery.
Táta nebude vyvolávat tyto otázky ani při cestách na trénink či z něj a pokud se na to dítě samo zeptá, nesmí v žádném případě očerňovat bývalého partnera. Tím by vnášel nejistotu do duše dítěte a to nepomáhá ničemu. Odpověď typu: „Já mám jiný názor než maminka a nedokážeme se dohodnout. To ale neznamená, že někdo z nás Tě nemá rád.“
Pokud je situace taková, že kouč stojí komunikačně nějak mezi rozvádějícími se partnery, neměl by se snažit brát řešení na sebe. Snaha pomoci se může snadno otočit v emocích proti němu. Dodejte oběma důvěru sdělením, že pro Vás jako kouče, je vždy na prvním místě jejich dítě, a že věříte, že oni to budou řešit také z této perspektivy. Můžete poradit kontakt na poradnu, nebo okopírujte výše uvedených pár řádků, nesnažte se však rozsoudit na čí straně je větší díl pravdy a učinit z toho závěry i pro druhé v týmu či klubu. Podobných případů můžete mít v týmu více a je velmi těžké se pohybovat v prostředí, které může být velmi snadnou až nepřátelské. Zde již nakládáte s lidskými emocemi a osudy a logika věci nezúčastněného člověka jde poněkud jinudy.