30.5.2014 16:59   Daniel Morávek  

Děláš na svazu vedoucího metodiky vzdělávání trenérů. Víš, kolik trenérů ti ročně projde pod rukama?
Tak pod rukama je silné slovo. Ale v kurzech, které vyloženě vedu, poznám osobně okolo stovky trenérů ročně.

To už je slušný počet. Dokážeš říci, jaký mají tuzemští trenéři největší handicap? V čem mají největší mezery?
Nechci to úplně paušalizovat, protože trenéři přichází z různých sfér. Pokud se budeme bavit o nejvyšším fotbale, tak největším handicapem zůstává jazyková neznalost. Jinak si myslím, že bychom mohli vyvážet spoustu kvalitních trenérů, ale jazyk je stále bariéra.

Kdybychom se bavili o trenérech malých dětí, tak pořád tady existují trenéři, kteří vyrůstali za totality a jsou zvyklí na drsnou studenou ruku. Na druhou stranu si tito trenéři licence dělali již dříve a nebo si licence nedělají a pokud ano, tak nižší, a já se s nimi tolik nesetkávám. U trenérů s vyšší licencí pak možná někdy chybí trochu větší ochota komunikovat a sdílet názory a posouvat se, ale to je obecně v Čechách. Lidé častou berou připomínky k tomu, co dělají, jako osobní útok. Ochotu komunikovat proto musíme probouzet více než v zahraničí a o to se snažíme v trenérských kurzech.

Lepší se v posledních letech úroveň trenérů v České republice?
Dovedu jen porovnat, zda se lepší můj pocit.

A ten se lepší?
Ano, ten se lepší. Přicházejí kluci, kteří se umí více otevřít a více rozebírat svoje názory a zkušenosti, nejen poslouchat a věřit. Ale to je také model dřívějšího způsobu vzdělávání. Já z nich lepší pocit určitě mám. Zda to je ale i objektivní, si netroufám tvrdit.

Vydáváš teď knížku pro trenéry dětí, mohl bys ji nějak přiblížit? Je určená pro trenéry velkých klubů nebo pro ty malé kluby?
Mělo by se tam potkávat oboje. Zaměřuje se primárně na trenéry, kteří začínají trénovat děti v menších oddílech. V tomto ohledu je to jako kuchařka. Tedy co učit děti v pěti letech, co v šesti, v sedmi a jak to má na sebe navazovat. Jak se k dětem chovat, jak je koučovat, ale i spoustu dalších věcí, třeba co táta-trenér, nebo jak pracovat s rodiči a získávat trenéry k týmu. Když jsem se však bavil s trenéry velkých oddílu, jak má knížka vypadat, říkali, že takovouto příručku také ocení jako materiál, s jakým mohou konzultovat své názory. Doufám tedy, že to pomůže všem, nejenom začínajícím trenérům.

Kniha už vyšla?
Nyní je v tisku. Ještě jsem zapomněl dodat, že nejde jen o moji knížku, ale o spoluautorství s Luďkem Procházkou a Rosťou Helštýnem a v některých kapitolách s řadou dalších odborníků. Knihu navíc doplňují videa, která jsou k nalezení na svazových stránkách a na které i v knize odkazujeme.

Díky své práci se dostaneš i do akademií velkoklubů typu Ajaxu nebo Barcelony. V čem je hlavní rozdíl oproti českým největším klubům? Myslím tím v práci s mládeží.
Zaprvé jde o kulturní rozdíly. Kontinuitou výchovy jsou děti v zahraničí principiálně trochu jinak nastavené. Teprve stávající generace českých dětí vyrůstá v podobných podmínkách. To s sebou přináší ale i problémy. Najednou jsou děti ochotné více diskutovat, více se ptát a dospělí včetně rodičů na to nejsou úplně zvyklí, jelikož sami tak vychováni nebyli. Podmínky byly v průměru jiné a my jsme to do teď doháněli.

Když se podíváme na ryze fotbalovou stránku věci, je i tam rozdíl?
Zaostáváme stále v práci v klubech, protože nedovedeme ještě vytvořit takové podmínky, ani finančně a ani kulturně. V posledních letech jsme svět už dohnali v metodice a v některých případech snad dokonce i předehnali. Například Angličané nám závidí, že dovedeme hrát utkání těch nejmenších 4 na 4. Že by to také chtěli, ale nejsou schopní to udělat. Španělé se vyjadřovali v hodně podobném smyslu.

Nebo například Belgičané staví děti do kosočtverce. Tedy že si obránce stoupne před brankaře a tím ho vyautuje ze hry. My tvrdíme, že je lepší, když spíše držíme čtverec, protože brankář se v tu chvíli stává pátým hráčem. Tím připravujeme hráče lépe do dalších kategorií. Zda se to projeví u dospělých už za pět let, to pochybuji, ale za 10 let by to už mělo být vidět. Ačkoliv svět také nespí.

Ve kterém velkoklubu se ti nejvíce líbilo jak pracují s mládeží? Třeba že sis říkal, kdyby to takhle fungovalo u nás.
Všude to je v něčem dobré a specifické. Nastavení Ajaxu na využívání mimofotbalových věcí už od malých let, kdy využívají například judistické trenéry a velké herní zaměření stylu tréninku. Nebo jaký je počet trenérů na děti v Manchesteru, Barceloně nebo Empoli. To ale neznamená, že v českých klubech pracují špatně. Jen holt nemáme tolik trenérů na stejný počet dětí a nevybíráme si, kdo bude trénovat. V Barceloně mají 2 trenéry na 12 dětí a v ročníku mají druhý tým, kde mají zase 2 na trenéry na 12 dětí. V ročníku tedy mají třeba 24 dětí a na ně mají minimálně 4 trenéry. To jsme zatím ani v největších klubech v naprosté většině nedokázali. Tedy kromě Tempa (smích), teď už ve více ročnících.

Dá se tohle ale vůbec zlepšit? Nejsme limitováni počtem obyvatel a také nižším zájmem o fotbal než třeba ve Španělsku nebo Anglii?
Určitě existují finanční a kulturní limity. V těchto zemích je fotbal náboženství a každý by chtěl navíc trénovat ve velkých klubech. Na druhou stranu ani v těchto klubech nejsou vždy profíci nebo poloprofici. I u žákovských kategorií Ajaxu, Manchesteru nebo Barcelony jsou tzv. "part-timové", kteří mají jinou práci a jdou jen pomoci s trénováním. U nás je také cesta zapojit rodiče do trénování. Vždyť jde o jejich děti a navíc stejně na tréninku jsou. Postupně si pak doplní vzdělání a najednou máme také 3 nebo 4 trenéry, nebo alespoň pomocníky na trénování. Jde jen o ochotu přesvědčit rodiče. Když přijede Manchester United na turnaj s 12 dětmi a má tam 4 trenéry na hřišti, tak bychom se o to měli snažit taky. Holt zaškolený rodič dostane tričko klubu a prostě pomáhá s čím je třeba.

Na závěr bych se zeptal ještě na několik věcí, které se váží k tvé hráčské a trenérské minulosti. Když jsi byl ještě aktivní hráč, hrával jsi dokonce ligu za Spartu, i když jen několik zápasů. Proč jsi ukončil svoji profesionální kariéru hráče?
Šlo o moje vlastní rozhodnutí. Tenkrát jsem měl spoustu jiných zájmů a doba tehdy ještě nebyla taková, že by fotbalisté vydělávali automaticky miliony. Pro mě byla priorita dodělat FTVS. Navíc když jsem hrál ligu, už jsem v té době dlouho trénoval volejbalistky i volejbalisty a trenérství i učitelství mě velice bavilo. Když pak začali na Spartu přicházet reprezentanti z jiných klubů, říkal jsem si, že tady asi hrát nebudu. Sám jsem se proto rozhodl, že odejdu od profesionálního fotbalu, přestože jsem řešil nabídky z jiných ligových klubů. Leckdo to viděl jako bláznovinu, protože ze Sparty se přece neodchází "nikam", to není žádný provinční klub a každý si za ní nezahraje.

Následně jsi ale ještě hrál v Kanadě...
Ano, to byl částečný návrat do profesionálního fotbalu. Bylo to však ve spojitosti s tím, že jsme se chtěli s manželkou Martinou naučit cizí jazyk. Tak jsme odjeli do Kanady, kde jsem přišel do místního klubu a řekl, že jsem tenhle a tenhle a aby mě tam nechali trénovat. Týden jsem s nimi trénoval a pak mi dali profi smlouvu. Faktem nicméně zůstává, že více jsem odseděl a v základu pravidelně nehrál. Hrál jsem ale kromě té kanadsko-americké A ligy, kde se hodně cestovalo, ještě i první ligu Ontaria, takže nějaké zkušenosti jsem získal. Navíc jsem si tam zatrénoval děti, takže taky dobrá zkušenost.

Mluvil jsi o tom, že jsi trénoval i volejbal. Na kolik se liší trénování fotbalu a volejbalu a v čem je to naopak podobné?
Na to nelze ve stručnosti odpovědět. Jedná se zkrátka o jiný sport. Je ale pravda, že pedagogické, výchovné a učební principy jsou stejné. Když si člověk začne uvědomovat tyto principy, dosazovat potom jednotlivé detaily už není tak těžké. Zvlášť ve fotbalu, který jsem hrál celý život a na té nejvyšší úrovni, včetně mládežnických reprezentací či akademické reprezentace.

Krom principů a detailů hry, je ale pro každého trenéra nejvýznamnější to, jestli ho trénování a rozvíjení hráčů baví a jestli se dokáže naladit na ty hráče, které trénuje. Někdo má jednu kategorii, kterou dobře zvládne a někdo jich zvládne bez problémů více. Trenér nebo raději kouč, totiž musí mít také pro tu práci nadání a myslím, že těch nadaných trenérů na Tempu máme čím dál tím více. Navíc opravdu vzdělaných, vždyť tady už v pěti ročnících trénují absolventi FTVS, navíc s licencemi UEFA A. Navíc tu máme excelentního trenéra brankařů (pozn.autora: bývalého ligového brankáře Antonína Kinského).

Rodiče se nemusí bát svěřit Tempu své děti, a to ani kvůli fotbalu a ani kvůli výchově. Kluky z vedení to však samozřejmě stojí spoustu dobré práce. Paradoxem je, že pro klub, který má nejvyšší členskou základnu dětí ze všech fotbalových klubů v ČR, není možné sehnat větší podporu města. Třeba hned vedle je krásné hřiště policejní akademie a kvůli jakýmsi procesním nedostatkům se zkrátka na hřišti dlouhodobě neděje vůbec nic. Tak třeba si to nějaký radní přečte a pomůže, protože někdy jde opravdu jen o ochotu řešit problémy, ne jen hledat důvody, proč něco nejde.