25.4.2014 13:19   Antonín Plachý  

V posledním díle jsme probírali, že pro utkání stačí hrát předškolákům 3:3 či dokonce 2:2. Trenéři však také chtějí děti na jakýkoliv zápas nějak rozcvičit, tak se podívejme na rozcvičku i z pohledu starších dětí. V seriálu jsou zkrácené úryvky z připravované knihy o fotbale pro kategorie U6-U13, která bude zároveň učebnicí pro nejnižší licence.

Při utkání je rozcvičení dost často velkým problémem. Stále je vidět, jak děti stojí někde v zástupu a střílí po narážečce trenéra bez míření nákopem někam směrem na branku, protahují si paže, „třísla“ atd. Zkrátka nějak kopírují špatné rozcvičení dospělých. U dětí vlastně nejde většinou o rozcvičení jako přípravu na výkon, ale již o samotný výkon, krátký trénink před utkáním.

Krátce si shrňme, co by se mělo vždy po pár minutách v rozcvičení objevit. Pokud vystřídáme zhruba po 3-5 minutách uvedená cvičení, máme patnáctiminutové rozcvičení, které pro děti v tomto věku bohatě dostačuje. 

Využívat modelu rozcvičení dospělých, kdy se půl hodiny dostává organismus do obrátek a pak jde ještě odpočívat na 10 minut do šatny, je zhola zbytečné až nesmyslné.

1. Rozehřátí s míčem ve formě dovednostních úkolů, ať již individuálních, nebo ve dvojicích. Individuální činnost s míčem je mnohem důležitější než jiná forma rozběhávání. Děti si mohou zkusit několikrát třeba zpracovat míč, (u nejmladších U6 chytit do dlaní, u starších U7-U8 zpracovat po vlastním nadhozu a dále U9… po nadhozu od spoluhráče) udělat nějaké druhy kliček a třeba si zahrát „obíračku“, kdy kličkují a berou si míče, kterých je o něco méně než polovina počtu hráčů. (9hráčů/3-4 míče)

2. Několik obratnostních úkolů i v souvislosti s rychlostními úseky, nejlépe formou soutěže či hry. Mnohdy vidíme u dětí strojovou rozcvičku tzv. „atletickou abecedu“. Tato cvičení mají za cíl kultivovat pohyb, ale to neznamená, že jsou významnější než činnost s míčem. Naopak, udělat kotoul či hvězdu, nebo běžet pozadu, patří k dovednostem, které rozvíjejí tělesnou kulturu a jsou mnohdy opomíjené

3. Hra je formou, kde se rozvíjí herní umění komplexně, a tak i v rozcvičení by neměly chybět hry s přihrávkami (bagovky), kde jsou hráči v pohybu v malých skupinkách, aby byli co nejčastěji v akci.  U6–dvojice či trojice, brání kouč. U starších (U7-U8) trojice–pětice, omezeně brání kouč + jeden hráč. U9 a starší také trojice–pětice, brání 1-2 hráči a samozřejmě naplno.

4. Jelikož při utkání nevystřelí všichni stejně často, je vhodné aby se k tomu dostali při rozcvičení, kdy po nějakém dovednostním úkolu (zpracování míče, klička, slalom) hráči opakovaně vystřelí a vystřídají se v brance. Model kdy stojí X hráčů v zástupu a čekají, až na ně přijde řada, je ztrátou času. Činnosti mají být časté a respektovat individuální tempo hráčů, takže klubko, ze kterého vyjíždějí hráči a zakončují na prázdnou branku nebo na kouče je výhodnější. Pokud budeme v brance střídat děti, pak je vhodné počet střel usměrnit třeba vyvoláváním jmen v prostoru kličkujících hráčů, úkolem střílet do volné části branky, ne jen směrem na branku. Raději tedy snaha umístit střelu k tyči, než ho „naprat“ pod břevno, kam brankář nedosáhne.

Tyto základní části rozcvičení dostačují krásně k tomu, aby se děti připravily k utkání fyzicky i mentálně. Z výčtu je vidět, že k takovému rozcvičení nestačí dva míče, ale alespoň jeden míč na 2-3 hráče. Ideálně má v rozcvičce každý svůj míč.

Koučování při utkání, v tréninku, ale vlastně neustále

 Tato kapitola je, co se přístupu, jak děti učit, možná nejdůležitější z celého seriálu, protože vysvětluje to „jak“. Ale abychom nezůstali jen u principů, ukažme si i ty hlavní techniky.

Jestliže budeme dávat hráčům během utkání zpětnou vazbu a mluvit s nimi o tom, co se na hřišti děje, není třeba se výrazně hodnocením po utkání zabývat. Je tím myšlena opravdu diskuse, či rady k výkonu, kdy se hráč soustředí na trenéra = momenty, kdy se nehraje a hráč se dívá na trenéra, nebo když je jako střídající u něj. Křičení pokynů, které hráč musí splnit, tím myšleno není.

Představa, že něčemu pomáhá, když tým prohraje a trenér hráčům po utkání „umyje hlavy“, je opět jen jakýmsi modelem z dospělého fotbalu. Pokud se někomu nedaří, je hloupé mu to vyčítat. Pokud se někdo nesnaží, je vhodné to řešit již v průběhu utkání, a to konkrétně a individuálně. Pokud někdo nepředvádí věci, které na tréninku dělá, měl by se trenér především zamyslet nad tím, proč to tak může být, eventuálně to s hráči probrat. Nestačí jen někomu říci, že na tréninku to dělá a v zápase ne. Hodnocení není vylití zlosti trenéra nad špatným výsledkem či výkonem.

Pokud chceme hráče donutit k zamyšlení nad rezervami ve výkonu, klaďme otázky, na které lze odpovědět. Otázka typu „děláte si ze mě srandu?!“  Ničemu nepomáhá a ukazuje na nekompetentnost trenéra.  Pokud chceme hráčům ukázat, jak příště hrát lépe, upozorněme je spíše na momenty, které se jim ve hře povedly a můžeme třeba i společně spočítat kolik takových dobrých momentů každý měl. Pokud chceme, aby hráči ve hře hráli a sami se rozhodovali, nerušme je příliš svými vstupy a nedělejme z nich loutky tím, že jim budeme říkat, co smí, nesmí a mají právě udělat. Je vhodnější se bavit o tom, co se děje na hřišti s hráči, kteří momentálně nehrají, jsou u trenéra a mohou s ním sledovat utkání.

Musí vždy trenér říkat, co vidí, nebo se může ptát, jak to vidí hráči? Tento model lze využívat od počátků U7, ale je zřejmé, že u takto malých dětí s minimální herní zkušeností mnohdy doplňujeme informace. „Koukněte, jak Jirka dobře udělal kličku. Co byste udělali po kličce?“ Čím jsou děti starší, je možné většinu řešení nechat vymýšlet je samotné a jen tyto jejich objevy posunovat správným směrem. „Koukejte, kolik našich hráčů nabíhá, když se rozehrává od brankáře. Přemýšlejte, jak se budete chovat vy v těchto situacích.“

Pokud chceme, aby se hráči chovali stejně v utkání i na tréninku, pak nerozlišujme, že teď je utkání a teď jdeme makat. Utkání i trénink má být pro děti v první řadě zábava, a v obou se má hrát naplno, jak nejlépe to jde. Rozdíl může být tedy jen v dresu, ale i na tréninku přece používáme rozlišováky. I chování trenéra by mělo být stejné. Nikoliv, že v tréninku je pohoda a při zápase začíná trenér řvát, protože se prohrává. To hráčům na herní pohodě nepřidá a spíše než ke zvýšení úsilí to povede ke zvýšení obav z chyby, nebo strachu o výsledek. Kouč by se měl při tréninku chovat stejně jako při utkání, tedy tak, aby rozvíjel potenciál hráče.

Koučink je rozvoj celé osobnosti a přemýšlejme, zda chceme vychovat pouze poslušné hráče, nebo tvořivé samostatné osobnosti. Popisujeme zde jen velmi stručně, jak vést děti při utkání, ale dobrým koučováním se opravdu děti lépe učí, a to stejně významně jako v tréninku. Potenciál kohokoliv otevíráme tzv. „optimální výzvou“, tedy v dohledné době splnitelným úkolem (nebo dílčími kroky) a kombinací přístupů kouče, tedy kombinací didaktických stylů. Základním cílem by však mělo být porozumění hře a jednotlivým situacím, které lze přenášet do cvičení – herních situací. Nemusí se jednat jen o hraní fotbalu, ale vlastně jakýkoliv herní kontext jakékoliv hry, třeba na schovávanou. Dítě musí pochopit, proč se schovává, jak nebude vidět a jak má zapykat, kdy je výhodné vyrazit, a kdy čekat. Stejně jako ve fotbale, kdy a jak udělat kličku, proč a kam naběhnout, kdy a jak přihrávat atd.

Protažení na závěr
Tolik asi to základní k učební a psychické stránce, které má vždy individuální rozměr. Se stoupajícím věkem (U9) a výše bychom se měli po utkání chovat podobně jako při tréninku. Po konci, kdy při penaltách proběhne jakési fyzické zklidnění, udělat ještě pár minut závěrečné protažení. Význam protažení je nejen ve zdravém přístupu k tělu, ale i učení se disciplíně, péči o sebe. Jde opravdu o pár minut, kdy se protáhnou zejména svaly na zadní straně nohou i s bederní páteří. Tedy nejlépe v sedě na zemi, pokud není příliš zima. Navíc je vhodné neustále ukládat úkol, že toto protažení si mají děti udělat i doma před spaním v posteli. Velmi důležité je o tomto informovat rodiče. Jde nejen o budoucí výkonnost dětí, ale i o zdraví.

Technika koučování a jeho dopad
Při instrukci i otázce nejprve oslovme dítě jménem, nebo upoutejme pozornost všech, které chceme oslovit, pak teprve mluvme. „Same, Toníku, koukněte se na mě! Kam si naběhnete, když je míč v rohu?“ Raději si přivolat hráče pro daný okamžik k sobě, zády ke hře podřepnout k němu a velmi krátce s ním promluvit (do 30 vteřin). Nekonkrétní pokyny jako: „Pohyb! Střílejte dřív! Víc si přihrávejte!“… jsou pro děti matoucí, nepochopitelné, protože neví, jak to udělat. Příliš častý, příliš tichý, či příliš hlasitý koučink, může buď odvádět moc pozornosti, nebo nebude dětmi vnímán.

Pokud nevíte, co chcete říci, či jak to říci, raději mlčte a přemýšlejte, jak to říci příště. Důležitý je i čas podání informace. Pokud je souběžná s činností, kterou hráč provádí „Přihraj!“; pak to není rozhodnutím hráče a nerozvíjí ho. Navíc, než takový výkřik k hráči doletí, a než ho zpracuje a vykoná, je situace pryč, a tak jsme vlastně hráče přivedli k chybě, což není záměrem kouče. K rozvíjení hráče je vhodná informace podaná včas, tedy když si hráč situaci pamatuje. Např.: „Dane! Perfektní naběhnutí! Víš, co se stalo s obráncem, když jsi Kubovi takhle naběhl?“  Dan sice možná neviděl, že obránce na chvíli zaváhal a Kuba mu proto snadno udělal kličku, ale to mu můžeme odkrýt, už se zamyslel a vnímá. Nebo lze pokračovat dalšími otázkami, které oba hráče přivedou k poznání, které chcete.

Jak z textu vidíte, často jsou k dětem používány otevřené otázky (nestačí odpovědět ano/ne), které je nutí přemýšlet, proč některé věci dělají, což má několikerý následek. 

1. Dítě se nebojí chyby a následné reakce trenéra. Budování sebedůvěry.

2. Dítě se učí hledat samo odpovědi, nejen je dostávat z vnějšku = menší závislost na trenérovi.

3. Na co přichází malý hráč sám, ukládá se pevněji do jeho osobnosti a jednání, ačkoliv je zpočátku cesta delší a uspořádanost hry družstva (týmového herního výkonu) na pohled chaotičtější.

4.  Vyrůstá tak tvořivý hráč a osoba schopná samostatných rozhodnutí i spolupráce s ostatními.

Pak je tu ještě informace pozdní, kdy chceme hráči vysvětlit něco, co si již nepamatuje a jeho zážitek již zmizel. Hodnotit tedy zápasové situace dětí v přípravce den po utkání, když mezitím byly ve škole nebo v ZOO, je do velké míry ztráta času.

Nenechme se však strhnout k jednostrannosti, koučink není jen kladení otázek. Jak bylo již ukázáno, patří sem i ona včas podaná informace, kladení úkolů a výzev, velmi důležité naslouchání názorů dětí na věc, nebo třeba vytýkání chyb. Důležité však je, aby všechny tyto prostředky nebyly destruktivní a opravdu hráče stimulovaly a posouvaly je k lepšímu pochopení či konkrétnímu zlepšení. Informace „zase špatně“ většinou nepřináší nic, co by hráč sám nevěděl a v dětském věku je těch chyb k vytýkání přehršel.

Pro instrukci či otázku, tedy nehledejme jen situace, kdy se něco nepodařilo. Pozitivní zpětná vazba vzniká, když chválíme, co se povedlo. Tím jsou děti přitahovány k činnosti a k dalšímu úsilí více, než vytýkáním chyb. Posilují si tím sebevědomí a lépe tak překonávají i neúspěchy.

Zásada 1: Pokuste se na jednu výtku k činnosti hráče dát alespoň 2 pochvaly. Někdy jsou v pedagogice žádány dokonce 3 pochvaly. Hledejte možnost pochvaly, protože chyb a nedokonalostí dělají děti více. „Super, skoro se to povedlo!“ „Perfektně se snažíš, takhle se to brzy naučíš!“ I výtka jde říci s úsměvem a s výzvou „Ale rychleji to určitě nedovedeš, že ne?“ Pozor, u nejmladších dětí nepoužívejme moc ironii, často jí nerozumí!  Vhodné je používat „sendvič systém“ Pochvala - výtka – pochvala. „Járo, krásné střely, perfektní nákop, super! Ještě něco zkus udělat se směrem střel. Ty to ale zvládneš trefovat ke straně, abys dával góly. S takovým nákopem to půjde. Víš jak na to?“

V závěru vidíme i snahu kouče o přitažení pozornosti k otázce, jak se zlepšit. Pokud chcete hráče zastavit v herní situaci, tak aby si ji prohlédli a mohli si snáze uvědomit, je třeba mít dohodnutý a naučený signál, kdy se hráči zastaví tak, jak jsou. Například výkřik „Zmrzněte“ nebo písknutí na píšťalku, pokud ji nepoužíváme k řízení hry. I toto zastavování se budou hráči chvíli učit, stejně jako rozhlédnutí se v zastavené situaci a krátkou diskusi s trenérem, co si o ní myslí. V tomto směru otevíráme studánky a učíme hráče vnímat, rychle přemýšlet a komunikovat. „Podívejte se, jak jste a rozmístěte se tak, aby se vám dalo nahrát! Jak bys, Jardo, naběhl teď, když to vidíš?“

Možná si někdo řekne, že je přece lepší všechno dětem hned říci, ať to „mají na talíři“, tak proč se otravovat s otázkami, koučováním atd. „Řeknu, co vidím a hotovo, já jsem se tak fotbal naučil taky!“ každý ale také nejí zdravě i když ví, že je to zdravé.

1. Zamyslete se nad instrukcemi, které dětem dáváte. Jsou konkrétní, pochopitelné a nechávají dětem svobodu rozhodování?

2. Zkuste své pokyny, které hráčům dáváte, formulovat jako otevřené otázky, nebo úkoly k prozkoumání. Čím více se v tom budete procvičovat, tím vám to půjde lépe.

3. Pokud nezvládáte během utkání své emoce a jste si toho vědomi, zkuste své sebeovládání trénovat stejně dobře a často jako své svěřence.