17.4.2014 15:04   Daniel Morávek  

Na stránkách jste vedena jako vedoucí týmu, máte i zkušenost s trénováním?
Dříve jsem občas, opravdu jen občas, maximálně dvakrát třikrát do měsíce, zaskočila, když nepřišel trenér. Jednou se mi stalo, že nepřišel trenér na turnaj, tak jsem musela dva zápasy odkoučovat sama.

Jak ty zápasy dopadly?
To už si nepamatuji. Já jsem byla v takovém stresu... První jsme tuším prohráli a druhý snad vyhráli nebo remizovali.

Neplánujete se stát opravdovou trenérkou? Udělat si třeba licenci.
Když tady byla krize, kdy se nevědělo, kdo bude tým trénovat, tak jsem si říkala, že si snad tu trenérskou licenci taky udělám. Ale byl to jen takový záchvěv. Já totiž fotbal nesnáším. Já jsem fotbal nikdy neměla ráda, vždycky to pro mě byly herečky. Nikdy jsem to neměla ráda a co teď dělám? (smích)

Jak dlouho jste už u fotbalu?
Teď sedmý rok.

A pořád vás nebaví?
Už jsem si na něj zvykla a dokonce se na fotbal dívám i mimo Tempo. Už jsem klesla tak hluboko, že když je nějaký zajímavý fotbal v televizi, tak se na něj dívám.

Komu fandíte? Když samozřejmě nepočítám Tempo.
Trenéři mě sice proklejí, ale já jsem odmalička byla Bohemák.

Tak to máte dobré vůči vedení a Liboru Koubkovi.
Ale zase to mám špatné vůči našim trenérům. (smích)

Jak vás kluci jako ženskou berou?
Myslím si, že mám u nich respekt. Když mě naštvou, tak já na ně zařvu. A hodně z nich se sesype, když na ně zařvu.

Co na ně řvete tak drsného?
Nejde o to, co řvu, ale spíše o sílu hlasu. Nemám ráda vulgarity. Kluci píšou na soustředění za každé vulgární slovo diktáty.

Trenéři si také stoupnou do pozoru, když zařvete?
Ti už jsou zvyklí a vědí, že mají jít pryč.

Máte v týmu syna Martina. Řada rodičů říká, že je na své děti tvrdší než na ostatní. Jak to máte vy?
Samozřejmě jsem na něj přísnější. Když ho občas faulují, tak ještě než spadne na zadek, tak už na něj řvu vstávej a makej, to je fotbal. Když má vyražený dech, tak na něj zařvu, ať běhá, ať to rozběhá.

Nebyl by syn Martin raději, kdyby se maminky aspoň na pár dní v týdnu zbavil? Dokážu si představit, že fotbal může být pro děti příjemný útěk od rodičů. Martin ale přijde na fotbal a tam opět maminka.
Naopak. Já mu vyhrožuji, že když bude zlobit, tak s ním nebudu jezdit na zápasy. A to by ho mrzelo.

Vážně?
Já jsem jediná, kdo tam řve. Všichni si zvykli, že nemusí fandit, když tam mají mě.

Zápasy z vaší strany patří mezi audio výraznější. Prý vám dokonce vedení říkalo, že to je občas na škodu věci. Dokázala byste si představit, že byste zápasy sledovala v poklidu, mlčky jako divák?
Dokázala. Už jsme to i několikrát udělali a dopadlo to hrozně. Nevím, jestli si na to kluci už zvykli, nebo jsou prostě takoví, ale devadesát procent z nich hecování potřebuje. Nepotřebují, aby na ně někdo řval, aby přihráli, ale potřebují povzbuzovat. Myslím si však, že to takto má devadesát procent sportovců. Že potřebují vidět, že někdo je v zápase s nimi. Když máte podporu, tak vše jde lépe. Navíc si myslím, že mé povzbuzování není tak hrozné. Trenéry dnes máme erudované a já fotbalu fakt nerozumím. Nedovolím si proto na kluky řvát pokyny typu "dej to". Spíše ale fandím pokřiky typu "Tempo jedeme" nebo "hlavu nahoru, nevadí". A to si myslím, není špatně.

Souhlasím. Někdy si vás najmeme, abyste nám přišla zafandit na béčko.
Jen nevím, jestli byste to všichni unesli. (smích) Možná byste nejdříve potřebovali trénink.

Je fakt, že by pár jedinců (promiň Vity) možná mělo problém. Jak to s máte s rozhodčími, řvete i na ně?
To ne. Snažím se krotit kluky a občas i trenéry (to tam raději nepište), aby se s rozhodčím nehádali. Občas se to stane ale i mě. Není to, že bych na něj vyjela. Když jde ale míč do autu evidentně od soupeře a on to pískne na druhou stranu, tak na něj zakřičím “Ale rozhodčí, to tak není!”

Opravdu těmito slovy?
Ano. Já nejsem vulgární a nejsem hádavý typ. Jenom jednou jsme byli s trenérem na turnaji v hale a rozhodčí fakt pískal hrozně. Trenér do něj šil delší dobu a já ho brzdila. Pak jsem se však i já neudržela a zařvala na něj. On ke mně přišel a chtěl mi dát karty a píšťalku, abych šla pískat já. Řekla jsem mu, že za to nejsem placená a ať píská dál.

Říkala jste, že fotbalu nerozumíte. Já si vás vyzkouším. Víte, co je ofsajd?
To jsem se už naučila. Ofsajd, alespoň v naší kategorii, je, když je hráč v době nahrávky na pokutovém území soupeřícího týmu. A musí být před přihrávkou a za ním už nesmí být nikdo jiný než brankář.

Vzhledem k tomu, že nevím, jak jsou uzpůsobena pravidla pro menší děti, tak to beru. Vy patříte mezi aktivní vedoucí, která s týmem tráví hodně času. Teď navíc hrajete ligu, takže cestujete po republice. Jak se k tomu staví váš přítel? Má pro fotbal pochopení?
Ne, nemá. U nás to je naopak. Přítel jde vařit večeři a já jdu na fotbal. To, že hrajeme ligu, mi ale paradoxně s časem pomohlo. My jsme totiž dříve měli 20 kluků a během zimy nám přišlo hloupé, že turnaje byly jen pro 5 až 6 kluků. Tak jsme jezdili turnaje v sobotu i v neděli, aby si všichni zahráli. A někdy jsme měli i dva turnaje v jeden den.

Chodí přítel fandit?
Snažím se ho přemlouvat a jednou za čas přijde.

Vraťme se zpátky k vašemu týmu. Jaké máte ambice pro letošní rok, když hrajete ligu?
Polovina tabulky, kde se momentálně nacházíme, je pro nás odpovídající. Je to pro nás vizitka toho, že tam máme co dělat a že nejsme úplní outsideři.

Na závěr mi řekněte, jak funguje spolupráce s rodiči? Stýkáte se například i mimo fotbal, jak to mají některé kategorie?
V začátcích, kdy nás vedl Patrik Šedo, se zavedly takové stmelovací party. Ty se konaly u nás v garáži. Tam jsme se s rodiči hodně spřátelili. Jen nevím, jestli je to úplně dobře. Díky přátelské atmosféře totiž získali rodiče pocit, že nám do toho mohou kecat. A těžko se zpětně ta bariéra zpět vytváří. Teď odešlo čtyři až pět kluků z původního kádru a noví rodiče nás vidí už jako trenéry. Už si k nám nedovolí jako ti původní rodiče a už se na trenéry dívají s respektem.