10.4.2014 11:07   Daniel Morávek  

Tempácká mládež může konkurovat týmům jako Dukla nebo Bohemka. Hlavní ale je, aby děti fotbal bavil a dělaly ho rády, říká v rozhovoru Jiří Janeček.

Rozhovor jsme museli posunout kvůli tomu, že jsi byl na školení A licence. Kdy už budeš certifikovaný A trenér?
Zatím to nevím, dnes začal třetí týden ze čtyř. Pořád probíhají zkoušky, tak uvidíme. Pokud vše dopadne dobře, tak snad v červnu.

Jakou soutěž můžeš s tou licencí trénovat? K čemu tě opravňuje?
Můžu trénovat tu soutěž, kterou bude hrát přípravka na Tempu ročník 2007:-).

Tak to můžeš i teď. Vážně, k čemu tě A licence opravňuje?
Můžu usednout na lavičku jako asistent do druhé ligy.

Jaké máš trenérské ambice? Nebo trenérský sen.
Mým snem je trénovat starší žáky Arsenalu Londýn.

A ty reálné ambice?
Fotbalem se bavit.

Máš třeba v plánu se trénováním živit?
Živit bych se trénováním chtěl, ale v první řadě je to pro mě hlavně koníček.

Pocházíš z Nového Města na Moravě, jak a kdy ses dostal do Prahy? Co tě sem přivedlo?
Dostal jsem se do Prahy tak sedm let nazpátek, díky tomu, že jsem tady začal studovat vyšší odbornou školu sportovního managementu. Jednalo se o obor, který mě hodně zajímal.

A v Novém Městě ses předtím věnoval fotbalu?
Prakticky vůbec. Než jsem začal trénovat, tak jsem ho tři a půl roku pískal.

A jaké soutěže jsi pískal?
Pouze okresní soutěže.

Přece jenom Nové Městě je spíše známo zimními sporty. Těm ses nevěnoval?
Ne, to vůbec.

Než ses dostal na Tempo, trénoval jsi na Dukle. Proč jsi změnil své působiště? Čím tě Tempo nalákalo?
Změna je život. Na Dukle jsem už necítil, že by mě tam působení mohlo naplnit a potřeboval jsem změnu. A Tempo jsem si vybral také proto, že tady působil a působí Tonda Plachý.

A jak už jsi na Tempu už dlouho?
Teď to je dva a půl roku.

Na Dukle jsi trénoval koho?
Začal jsem tam trénovat starší žáky ročníku 1994 a potom jsem působil u ročníku 2002, což tenkrát byly pětileté děti.

V čem se liší Tempo a Dukla? Teď to myslím z pozice přístupu k mládeži a nemám na mysli dospělý fotbal, kde jsou rozdíly poměrně patrné.
Co se týče mládeže, tak mně se strašně líbilo, jak vedení na Tempu přistupuje k mládeži. Že to pro ně není obchodní artikl, jako to mají v některých klubech a že jsou ochotní jít naproti tomu, co je potřeba pro výchovu dětí. Abych se vrátil ke tvé otázce. Tempo je v rámci možností na podobné cestě výchovy jako Dukla. Rozdíl v přípravkových kategoriích je minimální, a to jak z pohledu kvality, tak kvantity. Co se týče kvantity, je na tom Tempo dokonce lépe. Co se týče kvality, je na tom Dukla lépe v jednom ve dvou hráčích, jinak to je absolutně srovnatelné.

V současnosti jsi šéftrenérem přípravek a žáků, před časem jsi ale prý chtěl skončit, proč? Prý ses nepohodl s rodiči...
Skončit jsem nechtěl. Fotbal dělám proto, že mě baví.

Diplomatická odpověď ...
Když ale tým netáhne za jeden provaz, nedokáže se ztotožnit s myšlenkami, které přináším, kterým věřím, tak zákonitě, jelikož to nedělám pro peníze, mě to pak tolik nenaplňuje.

A to se tedy před časem stalo?
Ano, to se stalo.

Co se událo, že tě fotbal zase začal naplňovat?
Po dohodě s vedením jsem se rozhodl vzít si úplně nejmenší děti, kde ten tým, ať už po hráčské stránce nebo po stránce rodičovského kolektivu, můžu nějakým způsobem utvořit.

V čem konkrétně byl s rodiči problém? Můžeš dát informaci pro ostatní rodiče? Ti třeba v dobré víře dělají věci, kterými ale trenérům de facto hází klacky pod nohy.
Rodiče chtějí samozřejmě to nejlepší pro své děti. Role trenéra spočívá v tom, že musí naladit hráče, rodiče a své myšlenky na jednu vlnu. Cílem je neustálá vzájemná komunikace, aby nedocházelo k rozdílným pohledům na fotbalový vývoj dětí. To se mně úplně nepodařilo, abychom šli společnou cestou.

Jaké máš s tempáckou mládeží cíle? Co chceš těmto prckům předat?
Nejdůležitější je, aby je fotbal bavil. Aby dokázali žít v týmu dětí. Ve skupině, která je bude provázet v jejich dalším životě, třeba nejen na Tempu, ale i ve škole. Aby si tady našli kamarády a všechna aktivita probíhala v radosti, v dobré atmosféře, která bude povznášet a vychovávat.

Kdybys měl říci fotbalovou vizi, tak ta by byla?
Když se bavíme o přípravkových dětech, tak nejdůležitější je jejich obratnost, práce s mčem, aby se nebáli obejít hráče, tvořit a samostatně se rozhodovat.

Daří se to?
Jak kdy. Je to podle hráčů, podle jejich předpokladů, vůle a podpory rodičů.

Teď jsi spokojený, jak vše funguje? Samozřejmě, vždy je co zlepšovat, ale jak se ti v současnosti pracuje?
Jak říkáš, vždy je co zlepšovat, jsem perfekcionista. Ale cesta, na kterou se Tempo v přípravkových kategoriích dává, je velmi dobrá.

Co je podle tebe strop pro tempáckou mládež, myšleno až po žáky? Mohou konkurovat nejlepším týmům v Česku?
Strop můžeme pořád posouvat. V přípravkových a žákovských kategoriích, když budou děti systematicky vedeny, nebudou odcházet do jiných týmů a naopak sem občas nějaké další dítě přijde, tak můžeme být rovnocennými soupeři týmům jako například Dukla, Bohemka, Teplice nebo Přibram. Konkurovat Spartě a Slavii je velmi složité z různých důvodů.

Proč to nejde?
Na to je jednoduchá odpověď. V těchto klubech se hodně točí děti. Stahují se nejen z Prahy, ale i ze středních Čech a ještě mnohem větší dálky. Jsou týmy na Spartě nebo Slavii, které ročně otočí až sto dětí.

Prý máš vizi sportovních tříd, na kterých by se Tempo podílelo. Máš přesnou představu, jak by to mělo fungovat?
Určitě to moje vize je. Líbí se mi příklad Příbrami, kde to vede Antonín Barák. V Příbrami má děti svedeny do jedné základní školy, kde jim nabízí všestrannou sportovní přípravu. Během týdne tam probíhá až osm tréninkových jednotek - tělocviků, kde děti dělají gymnastiku, plavání, atletiku, strečink a různé míčové sporty. Není to jen o fotbale, ale o všestrannosti, která je pro děti strašně důležitá.

Už nějak probíhá realizace také u nás v souvislosti s Tempem?
Zatím jsem k tomu poměrně skeptický, realitě se to zatím nijak neblíží a zůstává jen u vize.

Co brání tomu, aby se z vize stala realita?
Brání tomu víc věcí. Částečně jsme to zkusili, ale nesešlo se to s podporou ředitele dané školy. Je to ale i problém dnešní doby, kdy si každý rodič vybírá školu nejen dle bydliště, ale i dle její kvality, což je správně. Najít jednu školu, kam bychom mohli směřovat děti z Tempa, je obtížné. Mým cílem je směřovat děti do dvou tří škol v okolí našeho klubu.

Poslední vizionářská otázka, jak by sis rád představoval mládež na Tempu za 5 až 10 let? Abys z toho měl dobrý pocit.
Určitě bych měl dobrý pocit z toho, kdybych viděl, že sem děti chodí rády. Že se Tempo stalo jejich druhým domovem. To samé platí ale i o rodičích. Tedy, že to u nás budou vnímat pozitivně pro vývoj svého dítěte. A co se týče fotbalové stránky, tak bych byl rád, aby se tady hrály nejvyšší mládežnické soutěže, aby děti hrály hezký fotbal, a my trenéři byli spokojení s tím, jak se děti rozvíjejí.