Po dvou podařených zápasech jsme se sjeli na umělou trávu týmu Junior. Před zápasem jsme sice byli dobře naladění z minulých zápasů, ale také rozhořčeni z dostupného povrchu.
Do zápasu jsme vstoupili velice špatně a po dvou minutách jsme mohli děkovat všem svatým, že skóre bylo stále vyrovnané. Poté jsme se konečně probudili a začali se soupeřem hrát vyrovnanou partii. Bohužel se během prvního poločasu zranil jak náš kápo Radek, tak i kapitán soupeře, takže jsme během prvního poločasu viděli hned dvě vynucená střídání. Do poločasu ještě Chris trefil břevno, ale gól ani na jedné straně nepadl.
Druhý poločas probíhal od brány k bráně, oba týmy se snažily vstřelit první branku zápasu. To se povedlo Junioru, po přihrávce skrz obranu se ocitl útočník tváří v tvář proti brankáři a skvěle chytající Bardič neměl šanci. Po tomto zásahu se na soupeřovu bránu vrhal jeden útok za druhým, ovšem vždy nám chybělo štěstíčko v podobě pár centimetrů. Když už se zdálo, že zápas skončí výhrou domácích, nadechli jsme se k poslednímu útoku. Dlouhý aut do vápna, Chris ječí jak tur, padá. PENALTA. Sám postižený si staví míč na značku pokutového kopu a všem se tají dech. Penalta kopnutá velice prazvláštně proletí brankáři mezi nohama a rozvlní síť. Soupeř už jen rozehraje a rozhodčí píská konec.
Poté se zvedá velká vlna odporu domácího trenéra vůči všemu živému v okolí. Nejhorší je, že verbálně inzultuje hráče, kteří za nic nemohou, jen si přijeli zahrát svou oblíbenou hru. Toto k fotbalu opravdu nepatří. Bohužel to není poprvé, co jsme měli problémy na hřišti V Úžlabině. Závěrem bych rád řekl, že ač Junior hrál velmi tvrdě a častokrát se uchyloval i ke zbytečně tvrdým zákrokům, výhru jsme si neuhráli, ale vybojovali.