St.přípravka A: Rozkaz zněl jasně

22.10.2012 23:44   Jana Matysová  

Tempu se proti Dukle nepovedla první třetina.

"Jsem tady dobře?“, snažil jsem se, aby můj hlas zněl rozhodně. "No podle toho kam jdete?“,  ihned na moji odpověď reagovala tmavovlasá osoba ženského pohlaví, oblečená do černé bundy s nápisem domácího mužstva. Trochu jsem znejistěl, ale nesmím na sobě nechat nic znát, přeci jen se věkem spíše blížím hráčům na hřišti nežli jejich rodičům. "Já jsem rozhodčí a mám tu dneska pískat zápas Tempo Dukla." Zkoumavým pohledem si mě změřila od hlavy až patě, pak nahodila úsměv profesionála a začala vysvětlovat: "Tak to jo. To musíte těmi druhými dveřmi a pak po schodech nahoru, pak doleva a šatna rozhodčích je v posledních dveřích nalevo.“  Rozkaz zněl jasně, sebral jsem ze země tašku, kde si nosím svůj „kostým“ rozhodčího spolu s novými kopačkami, píšťalkou a ostatními proprietami, a vyrazil popsaným směrem.

Jakmile jsem otevřel dveře, u nichž na cedulce nápis hlásal "rozhodčí", hlasitě jsem vydechl.  Nebyl to však ten uklidňující pocit úlevy, který mě přepadl, spíš naopak. Opět je přede mnou zápas, třikrát sedmnáct minut a po celou tu dobu na mě budou dohlížet přísnými zraky rodiče obou mužstev. Jediná chybička, jediné špatné rozhodnutí a budu zasypán výrazy, které by se spíše hodily do putyky čtvrté cenové. Někdy si říkám, jestli to mám vůbec zapotřebí, copak nestačí nechat si nadávat od vlastních rodičů za zpackanou zkoušku. Ne, to já musím být takový masochista, že si nechávám nadávat ještě od cizích. Ale co mám dělat, když mě ten fotbal baví, a jednou, jednou bych se rád dostal v tom soudcování i někam výš…

Zaklepání na dveře mě vytrhlo z mého zadumání a sneslo z obláčku vidiny mé osoby, co by hlavním rozhodčím Ligy mistrů UEFA, zpátky na zem. Aniž jsem stačil cokoli říct, dveře se otevřely a do místnosti vkráčela mě již známá osoba. Jednou rukou mi před obličejem mávala popsaným lejstrem a v druhé držela cosi černého podobající se pouzdru na doklady. Hlavou jsem kývl směrem ke stolu pod oknem. Naštěstí pochopila a položila obsah obou rukou na žlutý ubrus. A pak stejnou rychlostí, jakou vtrhla do místnosti, zase zmizela. Tak a je to tady!

Pohodlně jsem se posadil na židli, vzal popsaný papír, ve kterém jsem poznal soupisku, do ruky, druhou jsem pak otevřel pouzdro s registračkami a začal studovat. Jako první na mě vykoukl klučina v bloňďatých vlasech a s otráveným výrazem, Tomáš Lusk, otočil jsem stránku a neubránil jsem se úsměvu, hleděl na mě roztomilý obličejíček s velkýma očima, Jakub Havlíček, Roman Tříska - kdy asi byla tahle fotka pořízena, byla otázka, která mě hned napadla, při pohledu do dětské tvářičky, kterou zdobil rádoby načesaný kohout, ovšem už z další na mě koukala tvář „profesionála“, Magžan Karabekov, z průkazky se jménem František Holý na mě hleděl její majitel s rošťáckým úsměvem, a opět jsem stěží v sobě dusil smích, zase jeden snímek jistě z doby, kdy Jakub Leun navštěvoval předškolní zařízení, další stránka a další široký úsměv, dobrácké oči a rozcuchané bloňďaté vlasy, Václav Hálek a hned po ním tmavovlasý klučina, který už už chce mít focení za sebou, Martin Škoda, na desáté stránce pod hustými hnědými vlasy, které byly profesionálně načesané na patku, na mě upřeně hledí Šimon Bouma, následující fotka byla vystřižena pro potřeby průkazky z nějaké školní fotky, Jarda Sochor, a opět jedna bezelstná dětská tvářička, Vojta Kučera, a tady máme pohled, za který by se nemusel stydět ani Bruce Willis, Ondřej Hrachovský, další fotka nenechá nikoho na pochybách, Viktoru Jeníčkovi kouká šibalství z očí, a i na další stránce jeden malý rošťák, Martin Matys, další snímek je jistě mladšího data a na něm Vojtěch Herman, následuje s krátkým setřihem Max Černý, oproti tomu není Miroslavu Kouckému pro dlouho ofinu pomalu vidět do očí, a soupisku uzavírá Lukáš Vašek, bloňďaté delší vlasy, velké tmavé oči a decentní úsměv.

Jen jsem zavřel pouzdro, ozvalo se další zaklepání. Tentokrát bylo více nesmělé. "Dále", musím reagovat dřív, než se zase dveře otevřou. Tentokrát za dveřmi stála sympatická blondýnka a vedla kapitána hostujícího týmu a zatímco se on podepisoval na svoji stranu zápisu, usměvavá vedoucí mi do ruky vrazila jejich registračky. Bylo mi jasné, že se studiem těchto fotek už nebudu moci tolik zaobírat, protože do začátku zápasu nezbývá moc času. Ještě chybí podpis domácích, a tak si zatím čas na jejich příchod zkrátím letmým pohledem na jména hostů. A už jsou tady! I domácí vedoucí dorazila s kapitánem, aby nenarušili zaběhnutý ceremoniál před zápasem. Jen se za nimi zavřely dveře, zhluboka jsem se nadechl, zastrčil do náprsní kapsy torzo tužky a bloček, popadl do ruky píšťalku a stopky a následoval je.

Týmy už mě netrpělivě čekaly na hřišti. Rychle jsem zkontroloval, zda na druhém hřišti je připraven rozhodčí nominovaný z řad domácích rodičů. Ano! Tak není co řešit. Můžeme začít.

Následujících jednapadesát minut mi pak splývá v jedno – soustředit se na míč, protože tam, kde je on, je i dění a já mám od rána skvělou náladu a nechci si ji nechat zkazit tím, že budu chvíli nepozorný a vysloužím si tak. A myslím, že se mi to povedlo. Alespoň jsem nezaregistroval žádnou hlasitější poznámku na mou adresu. A proto uplynutím poslední vteřiny třetí třetiny vítězně vkládám píšťalku do úst a pískám konec. Hurá! Je to za mnou. Ještě napsat výsledky, nechat si je podepsat a dnešní povinnost mám odbytou. Co budu vlastně dělat večer? Domluvili jsme se s klukama, že někam zajdeme? Musím ještě napsat Frantovi! Ale teď ještě posledních deset minut soustředění, abych to všechno zapsal správně. Tak jak to vlastně dopadlo. Beru do ruky popsaný papír a luštím z něj svoje klikyháky, tak moje hřiště hrálo: 2:5; 3:3 a 2:1, no vida a teď ještě zjistit výsledky toho druhého. A už je tady vedoucí, tak jen doufám, že to bude mít zapsané, abych už mohl vypadnout. Po krátké konzultaci a odsouhlasení výsledků se soupeřem, můžu s klidným svědomím zapsat i výsledky druhého hřiště: 0:8; 4:3; 2:4. Je vidět, že první třetina se ani jednomu týmu domácích nepovedla.

Ale žádné dlouhé přemýšlení, rychle do sprchy, převléknout se a hurá domů. Franta píše, že máme sraz v šest u Suchánka!

Chtěla bych upozornit čtenáře, že jména osob v příběhu jsou náhodná a jakákoliv podobnost se skutečnými osobami nebo událostmi je čistě náhodná:-)

Zápasy: