Stačí v klubech mluvit s rodiči a být odvážný

26.5.2012 23:29   Antonín Plachý  

Rozhovor Antonína Plachého pro Pražský fotbalový svaz o chování a přístupu rodičů k výchově dětí a sportovců.

Je nevhodné chování rodičů na fotbalových turnajích pouze českým problémem?
Samozřejmě že není, ve fotbale podobné kampaně již dříve organizovalo více států, třeba Anglie, Švýcarsko, Nizozemsko a při rozhovorech s trenéry jiných zemí, je mnoho zemí, kde to vidí jako problém. Všude ale nejsou tak daleko jako my, že by natočili filmy, sepsali nějaká desatera, nebo dokonce vyrazili na turnaje. Některé kluby chtějí dokonce uzavřít tréninky, aby rodiče nerušili, ale to nevidím jako tu správnou cestu. Pouze krátkozraké ulehčení.
Zejména u těch nejmenších bychom měli jít cestou spolupráce trenérů a rodičů, protože jen v té spolupráci, v jejímž středu jsou děti, je síla výchovy.

Je obtížné takhle vlastně vychovávat rodiče?
Ona je to výchova oboustranná, nebo vlastně třístranná. I ty děti nás dospělé ovlivňují a přetváří. Jednoznačnou odpověď vám nedám. Pokud s rodiči začnete mluvit a vysvětlíte jim jaká je trenérská filosofie a proč. Dáte jim informace a nabídnete ruku ke spolupráci od prvních okamžiků když s dítětem přijdou, tak je to mnohem, mnohem snazší. Někdy až idylické. Někdy je to ale řehole a to zejména, když trenér neumí jednat s lidmi, neví, co by vlastně chtěl a měl děti naučit a snaží se je hlavně nějakými prostředky dotlačit k vítězství, k disciplíně a plnění pokynů trenéra. Jenže hodné a tiché mají být děti ve škole při vyučování. Na fotbale jsou za zábavou, která je také nejsilnějším učebním prvkem.

Vy mi ale pořád utíkáte k tomu trenérskému.
No, ono je to vlastně základem, Přece ti dospělí, trenéři a rodiče a další jsou tam proto, aby dítě získalo vztah k fotbalu takový, aby později překouslo i nějakou tu nepohodu, kterou sport přinese. Ale není to jen o tom učení fotbalu, jde samozřejmě o výchovu osobností, které se v tom sportu možná mnohem později prosadí, ale možná taky z různých důvodů ne. Mohou si zlomit nohu, nebo jinak onemocnět. Mohou být chytré a půjdou raději cestou nějaké duševní kariéry. Mohou se chytit nějakého jiného koníčka nebo nějakých lidí, kteří ho odvedou jinam, ale ty principy, ke kterým ho má kouč a rodiče a vlastně i škola vychovávat, tak ty zůstávají. Nepodvádět, hodnotit situaci a rozhodovat se, snažit se a hrát naplno… To jsou obecně platné věci pro celý život.

Jak je tedy významné, že někteří rodiče vidí ve svých dětech už v šesti letech šampióny?
No děsivě významné. Někdy jsou ochotni je poslat už ve 12 letech do cizí země, nebo je alespoň odtáhnou od dalších věcí, které by mohly umět. To je stejný risk jako uložit si všechny peníze do jedné banky, která sice hodně vydělává, ale za cenu velikého risku. Procentuálně jen asi 3-4% procenta z těch, kteří hrají fotbal jako děti, dosáhnou toho profesionálního fotbalu a jen minimum z těchto se tím zabezpečí finančně. Jestli bych s něčím nechtěl riskovat, tak právě s životem svých dětí.

No a je tím nějak charakterizována současnost nebo jsme podobné věci řešili již dříve?
Rodiče asi vždy plánovali životy svých dětí, do jisté míry to samozřejmě dělat musí. Za reálného socialismu se přece jen pokřikovalo "trochu při zdi" a šance vydělat si fotbalem byla úplně jiná. V posledních desetiletích ten vývoj ovlivňoval větší a větší informační servis, který udělal z fotbalu ještě větší fenomén a všechno se to stupňovalo k tomu významu výsledků, jako kritéria úspěšnosti a neúspěšnosti už u dětí. Jenže co pak očekávat od dětí, které by byly vychovány k vítězství a je jedno jakou cestou.

Je obecný návod, jak s tímto mohou bojovat rodiče jiných dětí, případně např. trenér?
No v první řadě nebojovat, snažit se domluvit. Pokud začnete nějakému rozeřvanému rodiči odporovat, tak se může taky stát, že dojde k fyzické potyčce a to je to poslední, proč by děti rády chodily na fotbal. I tady stejně jako ve hře se projevuje nějaká nápaditost, ale samozřejmě i odvaha udělat něco neobvyklého, vždy však je potřeba pořádně rozmyslet co udělat. Je to podobné, jako když přijdete do restaurace, kde vám nabídnou vepřo knedlo zélo a bramborový knedlíky s uzeným a se špenátem. A vy máte rádi to vepřové, bramborový knedlík a špenát. Ten aktivní slušně poprosí, aby mu dali bramborový knedlík s vepřovým a se špenátem a oni nejspíš vyhoví.  No a trenér, ten by měl informovat své rodiče, jak jsem říkal před chvílí.

Je tato problematika spojena především s fotbalem nebo se dotýká také dalších sportů?
No fotbal jako kontaktní sport má v sobě přirozeně agreisivitu a o hokeji není třeba mluvit. Ty případy médii už prošly. Jak se ale pohybuji mezi jinými sporty a mám možnost mluvit s jinými sportovci, tak podobné problémy řeší i takové sporty jako tenis nebo moderní gymnastika. Prostě když jde o vítězství, jde výchova stranou. A samozřejmě že ty základy osobnosti postavené v předškolním věku jsou nejtrvalejší a nejhlubší. Později totiž více než rodiče nebo trenér ovlivňuje děti to vnější prostředí, kamarádi, televize atd. Teď jsem viděl na Budějovické obrovský plakát s tváří známého herce, kde je obrovským písmem napsáno, že bojovat se může, ale vyhrát se musí. Ptal jsem se svých dětí, jestli je to pravda a ony řekly, že je to nesmysl, že je to naopak. Doufám, že v patnácti řeknou to samé.

Vidíte vy osobně prostor na dlouhodobé zlepšení?
Ve fotbale dětí ano, stačí v oddílech mluvit s rodiči, spolupracovat a někdy být odvážný. Ve společnosti je to trochu složitější. Nesměly by se objevovat zprávy z politiky, ale samozřejmě ani extrakousky ze sportu. No a pokud jde třeba o televizní tvorbu, tak mám někdy pocit, že scénaristé a dramaturgové jsou postižení lidé. Ale nechci být negativní. Ano, věřím tomu, že i slušní lidé ve sportu či politice by někdy mohli zaujmout novináře a redaktory. Ale je třeba neustále pokračující aktivita v tomto směru. Představa, že se udělá nějaká promo akce slušnosti a tím se to vyřešilo, je samozřejmě scestná. V tomto by měla média pomáhat mnohem více a slušní lidé by měli být aktivnější.

Osoby:

Tagy: