Muži B: Po stopách Antonia Bzuglii

29.9.2011 14:29   Josef Klouda  

Tempo prohrálo i třetí zápas doma, tentokrát 2:3 s béčkem Čafky.

V neděli jsme přivítali ČAFC B. Prohra 2:3 znamená, že ani na čtvrtý pokus se nám doma nepodařilo vyhrát. Čafce jsme před pár lety darovali obraz od italského malíře z přelomu 19. a 20. století Antonia Bzuglii. Tady bych rád opravil Zbyška Tržila, který nám psal referát k našemu poslednímu společnému domácímu zápasu.

Zbyšek, velký znalec umění, v něm sice Bzugliu zmínil, dokonce jej jmenoval nejlepším italským umělcem posledních dvou tisíciletí, ale bohužel to není pravda. Bzuglia samozřejmě měl tyto ambice, ovšem osud tomu chtěl jinak. Malý Antonio si už jako malý rád čmáral, ve dvou letech vytvořil do té doby své nejlepší dílo, Bahenní stopu. Bohužel tento obraz se nedochoval, poněvadž jeho maminka ono prostěradlo, na kterém byla Bahenní stopa nakreslena, okamžitě vyprala. Na základní škole ve městě Borgo Piave nedaleko Říma Bzuglia maloval čím dál tím více. Byly to hlavně kosočtverce, které v tu dobu uhranuly jeho mysl. Antonio, přáteli přezdívaný Tonda, tušil, že v něm dřímá velký talent a rozhodl se přihlásit na hodiny výtvarné výchovy. Třídu vedl malíř pokojů pan Bruno. Podle Bzuglii byl pan Bruno na žáky velice přísný a často chodil na hodiny pod vlivem alkoholu, ale také jim ukázal jak správně držet štětec, jak kombinovat barvy a také základy štukování.

Antonio se po základní škole dostal na uměleckou akademii v Římě, zde se poprvé osobně potkal s dílem Michelangela Buonarrotiho. Nástropní malba v Sixtinské kapli Bzugliu totálně ohromila. Od té doby kreslil všechna svá školní díla na stropy. Z toho důvodů byl také vyhozen z umělecké akademie, protože učitelé požadovali výkresy zásadně na plátnech o velikosti 50x30 cm. Antonio se marně před komisí snažil vysvětlit, že na strop se vejde mnohem více motivů než na malé plátno. Následně se Bzuglia rozhodl, že opustí Řím a zkusí štěstí v Paříži.  Bohémská sorta v hlavním městě Francie přijala mladíka velice vřele. Našel si práci v divadelním spolku Bohémská komedie, kde maloval kulisy pro představení. Bzuglia se také mimo malování kulis věnoval malování obrazů. Opustil od přesvědčení, že nástropní malby jsou lepší než malby na plátno a dlouhé hodiny trávil na nábřeží Seiny a maloval a maloval. V Paříži vytvořil na 80 obrazů, povětšinou vodní hladiny řeky Seiny. Z těchto obrazů vybral šest, které byly podle jeho názoru nejlepší a rozhodl se je nabídnout k výstavě v Louvru. Místní kurátor ovšem Bzugliu poslal pryč s tím, že nic horšího ještě neviděl a s doporučením, ať už raději nikdy nic nemaluje. Antonio byl šokován, žil v domnění, že jeho obrazy měly potřebnou kvalitu.

Bzuglia se po této události čím dál více věnoval pití absintu než kreslení kulis pro divadlo a tak dostal výpověď.  V tomto období vznikl jeho obraz nazvaný Plačící chlapec. Obraz vlastně znázorňuje vnitřní Bzugliovy pocity. Ovlivněn množstvím alkoholu v krvi se Antonio odhodlal ještě jednou navštívit Louvre, tentokráte jen s obrazem plačícího chlapce. Bylo to v zimě a tak si cestu chtěl zkrátit přes nechvalně známý boloňský lesík, kde byl přepaden partičkou lapků, kteří mu obraz ukradli. Bzuglia byl podle výpovědi tamní ošklivé prostitutky ošklivě zmlácen a po příjezdu lékaře byla konstatována smrt. Bzugliův hrob naleznete na hřbitově Pere Lachaise v Paříži.

Zápasy: