Když jsem kdysi dávno vymyslel praktiku, že články bude psát trenérem vyhlášený nejlepší hráč zápasu, nečekal jsem, že to někdy budu já. Natož v zápase, kdy jsem hrál asi dvacet minut a měl asi dva doteky s míčem. Navíc ještě hned v prvním zápase, kdy jsem se vrátil na trávník, po tom, co jsem se s klukama z repre zapomněl v Belmondu (tímto se všem omlouvám a tričko "Baroch Belmondo" je už ve výrobě).
No ale co bych teda tak k zápasu, kdy jsem byl údajně nejlepší, napsal. Asi by se to dalo shrnout jako klidné nedělní odpoledne. Takové pouťové - my jsme si zastříleli a Ďáblice si zajezdily na kolotoči.
Jelikož jsem startoval na střídačce, velmi poklidná byla už rozcvička. Začalo se nějakým tím rituálním cigárkem a "nealko" pitím, pokračovalo se vykonáním velké potřeby (škoda jen, že už došel čtyřvrstvák) a končilo se točenou zmrzkou. Lavička si to holt umí udělat hezký.
Kluci na hřišti byli ale, myslim, taky celkem v pohodě, něco jim tam padlo, něco ne, tak už to bývá, takovej je fotbal. O poločase jsme s borcema ze střídačky předváděli dovednostní hry a všem bylo jasné, že kvalitu hry střídáním nezvedneme. Platí to ale zjevně i obráceně, protože v momentě, kdy jsme všichni střídačku opustili, odešel s námi i ten klid. Jinak si červenou pro naši nejnovější trenérskou posilu za stavu asi 4:0 nedovedu vysvětlit.
Ani červená nás ale nepoložila, vyhráli jsme 6:0, zazpívali jsme si, furt se vidíme v přeboru a ve čtvrtek si dáme po dlouhé době fotbálek za výhru s nulou.