Zápas se od první minuty dohrával. Vyšehrad hrál v hlubokém bloku a nic nezměnil za stavu 1:0, 2:0, 3:0, ani 6:0, 7:0 a 8:0. Nám chvíli trvalo, než jsme našli cestičky, jak jejich obranu překonat. Nakonec se jako nejlepší varianta ukázaly centry ze strany na sedm našich nabízejících se kluků.
Střelecky zazářil Tajovský, který paradoxně spálil jednu z největších šancí, co jsem za poslední zápasy viděl. Další rozruch přišel v 60. minutě, kdy už jsem nevydržel neustálé nadávání "trenéra" hostů na svoje hráče, naše hráče, rozhodčí a snad i počasí (tam měl teda pravdu) a po vzoru Petra Rady ho pořádně seřval, což zpětně byla chyba, protože on si z toho nic nevzal a mě to stálo pět minut ztraceného času.
Míň takových zápasů.