Zápasy s Vlašimí nám nejdou. Na podzim jsme doma prohráli 1:2, tentokrát jsme si ze hřiště soupeře odvezli porážku 0:3.
Nechci komentovat průběh utkání. Ne proto, že by byl špatný, ale chci se zaměřit na hlavní důvod toho, proč se nám ani v jednom zápase proti Vlašimi nedařilo a z jakého důvodu soupeř oba zápasy vyhrál.
Z vlašimské devatenáctky v obou duelech sršela velká chuť porvat se o body. Do každého souboje létali hráči naplno, presovali s maximálním úsilím a bylo znát, že mají velkou motivaci to urvat pro sebe. Naopak u nás toto nastavení mělo v obou zápasech jen několik hráčů.
Chtít vyhrát, postoupit, ovládnout soutěž, zachránit se, není jen obyčejná fráze. Je to závazek, je to motivace k tomu, pracovat víc, podřizovat vše, co je v mých silách, tomuto cíli. A vše začíná na tréninku. V něm nechci prohrát nic. Od "hloupého" baga, přes dovednostní soutěže, až po jakoukoliv hru. Tohle když si uvědomíme a dokážeme to přenést do utkání s tím, že chceme vyhrát za každou cenu a také pro to uděláme vše, pak s tím, jak pracujeme v tréninku po dovednostní stránce, nemám o tým strach.
Každý víme, jak nepříjemný pocit po utkání zavládl. A právě motivace takový pocit už nikdy nezažít by nás měla hnát vpřed. Navíc letos mají kluci možnost zažít postup do ligy, případně dokonce vítězství v soutěži a to takové, kde proti nim stojí velice silní soupeři. A to je meta, ke které se už možná nikdo z nás ve fotbale nepřiblíží. Teď je potřeba udělat vše pro to, abychom si pro to došli a mohli na konci sezony zažít ten fantastický pocit.