Příběh tohoto článku začíná asi v 10 večer den před zápasem, když jsem od Petra Dědka dostal esemesku, jestli můžu jít chytat v neděli. Pro ty, kteří by náhodou nevěděli, tak se ze mě, hvězdného útočníka, který moc nedával góly a obecně moc nehrál, stal hvězdný gólman, který nehraje už vůbec, ale to se mělo změnit.
Zápas se hrál ve Vinoři, což je asi nejdál na světě od čehokoliv. Když jsem přijel, tak jsem si bral věci z kufru a všiml jsem si, že jsem tam měl nesetřený stírací los, tak zatímco jsme čekali na ostatní, tak jsem si ho setřel a hele, výhra 300 korun. V tu chvíli jsem si řekl, že zápas nemá ani cenu, protože štěstí už se vypotřebovalo. Ukázalo se ale, že to není o štěstí, ale o schopnostech.
Už v první polovině jsem začal čarovat na brankové čáře. Teda sice až potom, co jsem dostal dva góly z prvních dvou střel, ale stejně. I my jsme dali ale dva góly, takže se do šaten šlo za vyrovnaného stavu.
Druhá půle byla ale tou, kde jsem plně zářil, bohužel ve Vinoři ještě nemají takové technologie jako u nás v Praze, takže vám nemohu ukázat své zákroky, tak jsem se to alespoň ve fotkách pokusil co nejvěrněji vyobrazit. Drama to ale stejně bylo až do poslední chvíle, kdy jsme v 90. minutě dali gól na finálních 4:3.
Obecně bych zápas zhodnotil slovy kapitána Míkyse. "Majkle, tyvole výborně."